Nulan - historie postavy

Loď, na které se on a jeho rodina plavili, když byl ještě batole, ztroskotala a on byl nalezen bezdětným (a o dítě se dlouho a marně pokoušejícím) elfským párem, žijícím na ostrově Evermeet nedaleko vesnice Elion....
Napsal Xeth
Illithana byla zas, jako již tolikrát, ve své zahradě mezi květinami, kterým se věnovala skoro tak pečlivě a s takovou láskou jako svému muži. Květy všude kolem se na ní smály a tančily ve vánku a ona mezi nimi…
Slavíkův zpěv jim byl hudbou a motýli všech barev partnery. Byla šťastná jako nikdy předtím a bylo jí báječně.
Ve stínu jasanu na okraji zahrady stála postava a tiše sledovala tu užasnou podívanou. Ženu v zahradě by si leckdo mohl splést s nymfou a postava si byla jistá, že nejednu by pohled na tančící ženu také strhl k tanci. S každým jejím pohybem se postava propadala do bezmezné lásky k té ženě a stále více váhala s tím, co se chystala udělat. Najednou však bylo pozdě, žena si jí všimla….
„Sillasi !“ vykřikla radostně Illithana a rozeběhla se k muži ve stínu.
Muž se nejistě usmál a rozevřel svou náruč. Elfka mu do ní skočila s takovou silou, že ho málem povalila, objala ho a zasypala polibky. I Sillas kolem ní ovinul ruce, ale stále se držel zpátky a zůstával vážný.
„Miláčku…,“ pokusil se něco říct, ale žena ho nenechala a na rtech mu přistál jeden z mnoha polibků.
„Ano…?“ Illithana nepřestávala v líbání…
„Zlato, počkej…“
„Hmm?“
„Musím ti…,“chytil jí za ramena a něžně jí od sebe odstrčil,“…musím ti něco říct.“
„Děje se něco…?“ Illithana zvážněla.
Sillas se nadechl, aby jí vše vysvětlil, ale zjistil, že neví jak jí na to odpovědět.
„Sillasi…?“
„No… pojď dovnitř, musím ti něco ukázat….“
„Tys ho pustila ven ?“ zděsil se Sillas.
„No ano, nemůže být přece pořád jen zavřený doma…“ pokrčila rameny Illithana a nevzrušeně pokračovala v zalévání záhonu. „Navíc si ho děti z okolí na zahradě již všimly, tak co jsem jim měla říct ?“ dodala a vrhla na manžela odzbrojující úsměv.
„Ale… ale… co když si všimnou, že je člověk… ? Znáš přece ten zákon….!“
„Jistě… ale oni z toho ještě nemají rozum, a navíc…,“přešla k dalšímu záhonu, „…navíc má strašně husté vlasy a tak jeho uši nejsou vidět… a jinak vypadá jako každý jiný elfský kluk. Tady se jen nudil a kamarádi mu jen prospějí….“
Sillas zamrkal a nadechl se, aby ještě něco namítl, ale rozmyslel si to. Rezignovaně se posadil na lavičku.
„Víš co se stane, jestli na to někdo přijde… ?“
„Nepřijde…“ přitančila k němu a políbila ho,“ uvidíš….“
„Co že jsi mu povolil ?“ Illithana zůstala jak opařená. „Vždyť víš jak je to nebezpečné… co když se mu něco stane ? “
„Uklidni se… neboj samotné bych je nepustil….“
„Ale on neumí plavat… co když se převrhnou ? A kdo s nimi je ?“
„No…,“ Sillas znejistěl,“ Nulan říkal, že Lefrin…?“ přistihl se, že se zeptal a ihned se opravil, „…tedy…ehm… Lefrin.“
„Lefrin ?!?“ vyjekla Illithana a div že neupustila svůj šálek s lipovým nektarem.
„Ano…?“ příliš pozdě si uvědomil svou otázku a doufal, že si jí jeho žena nevšimla.
Illithana se pod váhou šoku pomalu sesula do mechového křesla, bílá jak úplněk na nebi nad nimi. „Lefrin předevčírem odjel do Nimlithu, za rodinou…“zašeptala sotva slyšitelně.
„No můžeme je nechat hledat…“ navrhnul nejistě, „…ještě nemohou být daleko….“
Těmi slovy jako by do ní dloubnul.
„Ano, samozřejmě… doženeme je než se něco stane…,“ vyhrkla a vyskočila z křesla, „hlavně abychom to stihli včas….“
„Vzpomínáš jak tě umluvil, aby mohl jít na trh ?“ pokusil se s nervózním úsměvem změnit téma.
Na obličeji mu přistál mechový polštář….
„Jsi si jistá ?!?“ naléhal na svou ženu Sillas.
„Ano, určitě…,“ zavzlykala Illithana, „není o tom pochyb… viděli uši….“
Sillas nikdy předtím neviděl svou ženu plakat a trhalo mu to srdce. Jenže situace byla více než vážná, jestliže se provalilo, kdo je jejich syn… nechtěl na to ani pomyslet. Musel přijít na to jak z toho ven, ale nic ho nenapadalo.
„Přece nemohou…. vždyť je to ještě dítě.“
„Neboj se, něco vymyslím, bez boje jim ho přece nenecháme, ne ?“ utěšoval jí, zatímco jí otíral slzy.
Illithana se na něj podívala s přelévajícími se emocemi v očích a pak ho objala. „Já tě tak miluji…. Máš pravdu, nedáme jim ho… je náš… náš syn… a oni na něj nemají nejmenší právo!“ V jejím hlase se znovu objevila síla, kterou tam tak potřeboval mít.
„Správně. Nedáme se. Jsme rodina, ne ?“ pohladil jí po jejích kaštanových vlasech.
Přikývla a otřela si oči. „Kde je vlastně Nulan ?“
„Doma, spí. Dnešek pro něj byl moc náročný. Na desetiletého toho měl až až.“
„Dobře. Musíme zabalit co půjde…“
„Chceš odjet ?“ Překvapilo ho to, ale bylo to nejspíš to nejlepší co by mohli udělat. Rozhodně o ničem jiném nevěděl. „Co tvoje zahrada ?“
„Rozloučím se ráno, než odejdeme…,“ hlesla bez váhání, ale on věděl, jak moc jí to bolí.
„Dobře, zajistím místa na lodi.“
„Matko ? K čemu je toto ?“ zeptal se Nulan a ukázal Illithaně dřevěnou tyčku, co před chvílí sebral na stole.
„Tím otec zapaluje v krbu…,“ odpověděla nepřítomně matka a věnovala se dál své práci v kuchyni, aniž by vzhlédla.
Nulan si hůlku bedlivě prohlížel, ale nenašel na ní nic zajímavého, nic co by značilo jak se to používá. Pak dostal nápad. Docela dobře mu sedla do ruky a vypadala skoro jako dýka nebo krátký meč. Chlapcova představivost zapracovala a už se viděl jako bojovník nebo dokonce jako rytíř, co má veledůležitý úkol od samotného krále…. Začal pobíhat po domě, skrývat se a přepadat nejrůznější nepřátele a stvůry, pouštět se s nimi do boje porážet je na hlavu. Po několika hodinách urputného boje klesl vysílený do křesla v obývacím pokoji. Celý zadýchaný a uřícený se rozhlížel okolo a hledal co by ještě zabil nebo zachránil. Jeho pohled padl na hůlku, kterou si neustále převaloval mezi prsty.
„Hmm… jak to asi funguje ?“ zapřemítal nahlas. Vzpomněl si, že předtím viděl otce, jak v krbu zapaloval, ale nevybavoval si jak, jen namířil hůlku na krb a z ní vyšlehl plamen… ale neříkal něco ? U takových věcí se přece něco říká… něco jako spouštěcí heslo…. Škoda, že ho nezná, pomyslel si, mohla by s tím být legrace. Představil si, že by mohl jako mocný kouzelník pálit své nepřátele ještě mocnějšími kouzly. Rytíř byl rázem zapomenut a už se viděl, jak pálí hordy nepřátel. Zamával při té představě hůlkou a… WZZZZZZSSSSSSS !!!!
„Pááááni… matka mě přerazí…,“ vzdechl mžouraje na zčernalou stěnu před sebou.
„Byls letos na slavnosti ?“ zeptal se jen tak mimochodem svého přítele Logan a usrkl ze svého korbele trochu pěny.
„Jo, ale málem sem vo to přišel… moje stará tam chtěla jít a já se musel starat vo krám…“ přikývl podsaditý muž naproti hokynáři a svůj korbel do sebe způli, pěna nepěna, vylil. „Nakonec sem to ale hodil na bráchu… toho zajímaj jen turnaje, zbraně a tak… to víš kovář tělem i duší… he he… takže sem tam poslední dva dny byl….“
„Dyť máte tu kovárnu spolu, ne ? Tebe snad takový věci nezajímaj ?“
„Ale jooo… teda spíš z vobchodního hlediska…,“ pokrčil rameny Tedrin, „ ale vocením i jiný věci…,“ zakřenil se na svého souseda a zlikvidoval i druhou půlku svého piva. Otřel si z obličeje zbytky pěny a druhou rukou si objednal další korbel. Když viděl, že si ho šenkýřka všimla spokojeně se zas otočil na svého přítele. „Třeba ta soutěž ve vyprávění… tams byl ?“
„Jasně, teda jen na finále… musel sem zařizovat jeden…ehm… obchod, takže sem začátek prošvih. Ale aspoň sem nemusel trpět ty kvalifikace… na tyhle věci se hlásí každej a zvlášť ty co na to nemaj.“
„He he… to máš recht a letos to bylo eště vo dost horší… ty ceny co se rozdávaly… to svět neviděl…!“
„To víš hlavouni to chtěj do Silverymoonu na trvalo… von z toho nebude marnej peníz… no a tak tak se snažej.“
„No šak dyť my z toho taky máme krapet vejvar… jen ať ty lidi lákaj…. Eště dva takový festivaly do konce roku a můžu otevřít druhej kšeft.“
„Slyšels toho co to vyhrál…? Jak se menoval…? Mouser… Mentar… M….“
„Eliand… .“
„Jo, ten… byl fantastickej co ? Holt někdo to má v krvi….“
„Jo slyšel sem ho… na muj vkus to bylo moc roztáhlý….“
„Ty seš mi ňákej znalec…,“ ušklíbl se Logan a upil trochu ze svého piva, zatímco se jeho přítel starostlivě ohlédl po tom, kde vězí jeho nápoj.
„Jo, asi takovej, jako ty…,“ zakřenil se Tedrin na svého společníka a opět se ohlédl po šenkýřce. „Molly, kde je to pivo !?“ houknul po ní přes celý lokál, ale zdálo se, že k ní jeho hlas nedolehl. „Sakra co tý ženský tak trvá,“ zabručel si sám pro sebe a zase se otočil ke stolu.
„Kdo to teda měl vyhrát podle tebe… hmm ?“
„Já bych to dal tý elfce… Galinathře….“
„To zatracený méno ani nevyslovim… takový je za trest, skoro jak nějaká zatracená hora… he he…,“ na tváři vyloudil šibalský úsměv,“ ale svoje kvality určitě měla…,“ a rukama před sebou ukázal co měl na mysli.
„Kdyby tě teď tak viděla tvoje stará…. Ta dívčina ale měla něco do sebe.“
„Jó dívčina… sadim se, že jí je třikrát tolik co nám dvěma dohromady….“
„To je fuk, ale umí vyprávět jak nikdo jinej…. Rozhodně by jí to slušelo víc než tomu panákovi co to beztak dostal jen proto, že má modrou krev…. Nebo ten kluk, co skončil pátej… to bylo taky něco….“
„Jo, ten byl fakt dobrej… kolik mu tak asi bylo, tak čtrnáct, ne ? A taky hezkej… eeh.. teda…“zakoktal se, když ho jeho společník probodl pohledem,“ myslel sem jako že bude mít spoustu fanynek, až vyroste… teda… eeh… ne že by teď neměl…. Sakra dyť víš jak to myslim ! Vsadim se, že je to jeden z těch… asimatů….“
„Aasimarů….“
„Jo z těch… nebo něco takovýho….“
„ Jo jo, hezounek to byl…. Já bejt tak hezkej jako von, tak nikdy neskončím s mojí starou….“
Oba se nad tou poznámkou rozesmáli a Tedrin se zas ohlédl po šenkýřce, která k němu již tančila skrz špinavý lokál s jeho milovaným nápojem.
„Já si s ním promluvím !“ prohlásil rozhodně Nesmek a rázně vykračoval ke dveřím domu.
„Ne ! Jen to ne. Neblázni, posledně tě málem zabil jen co tě uviděl…,“ žadonila zoufale Liana a snažila se ho odtáhnout pryč. Marně on byl válečník, rytíř co denně chodil v plátové zbroji a ona jen dcera mistra hodináře co nikdy nepotřebovala víc síly než na otevření dveří, právě těch, ke kterým ji teď neúprosně táhl.
„Zlato, přeháníš, jen po mě střílel… každopádně jestli máme být rodina, musí se se mnou smířit….“
„Právě to von ale nikdy neudělá !“ zakvílela Liana.
„Nevím proč by nemohl….“
„Seš kobold….“
„A on gnóm… no a…?“
„Naše rasy se nemají moc v lásce, pamatuješ ?“
„On se mě rovněž nelíbí, ale chci si tě vzít, ne jeho… a se vším všudy, co k tomu patří….“
„Ty to nechápeš, von má s váma špatný zkušenosti…“ špitla Liana a až příliš pozdě si uvědomila co řekla a jak citlivé téma to pro jejího milého je.
Nesmek zamrznul uprostřed kroku a otočil se k ní. „Já NEJSEM jako ostatní z mého rodu !“
„Já vim, promiň…“
„Já jsem Nesmek Lulth Karthak Gund, paladin Corellona Larethiana…!“ zahřměl hrdě dotčený kobold.
„Promiň… já….“
„…přítel a ochránce všech co činí dobro !“
„Omlouvám se….“
O kus dál za dvojicí milenců se v oknech domu rozsvítilo.
„Ach ne… slyšel nás…. Pojď, rychle… eště se stihneš schovat…“ vypískla tlumeně Liana a snažila se svým milým hnout, ale bezúspěšně.
„Ne, právě proto, co si o nás… o mě myslí, musím získat jeho požehnání,“ odpověděl jí na to klidným neústupným hlasem Nesmek a pln nejistoty se otočil k domu na jehož dřevěnou verandu právě vyšel prošedivělý gnóm s rozžehnutou lucernou v ruce.
„Tati…,“ hlesla Liana a doufala, že se stane zázrak a jejího milého přikryje tma nebo že si ho aspoň otec nevšimne, i to by jí bohatě stačilo.
Starý gnóm zamžoural do tmy a zvedl lucernu vysoko nad hlavu, aby si lépe posvítil na osoby před domem. Nesmek si dodal odvahu a vstoupil do světla lucerny, aby si byl jistý, že ho gnóm uvidí. V duchu se připravoval na to, že po něm svůj zdroj světla gnóm hodí a byl připraven uskočit.
„Ehm…“odkašlal si, když se jeho oči setkaly s pohledem Lianina otce,“…ctěný budoucí..tchá….“
„Kde vězíte…,“skočil koboldovi do řeči gnóm,“…máma má už večeři na stole…,“ zabručel, otočil se a vešel zpět do domu.
Liana i Nesmek zůstali v šeru stát jako opaření. Liana moc dobře věděla jak otec nesnáší koboldy, co mu v minulosti provedli a co od něj mohla očekávat, ale tohle jako by nebyl její otec. Největší přívětivost, které byl starý muž, kterého odpoledne opouštěla, schopen bylo plivnutí do Nesmekovy tváře, ale rozhodně ne pozvat ho na večeři.
„Tak poď, ať nezdržujem…,“špitla svému milému do ucha, zavěsila se mu do rámě a pak oba vešli se smíšenými pocity do domu.
„Tak co, jaký to bylo ?“ zeptal se Haslana Guntar.
„Co jako ?“
„No dyť víš… ta hodina přece…!“
„Jo tááák… no měls tam jít…,“ rozzářil se provokativně Haslan.
„Nepruď, jo ? Tak povídej….“
„…je prostě úuuuužasnej…!“ zaznělo z hloučku v chodbě stojících děvčat a následovalo bouřlivé hihňání dalších asi dvaceti hlasů.
„Slyšels…,“ pokrčil rameny Haslan a pohodil hlavou k dívkám,“…úuuuuužasný…,“ zakvílel se stále širokým ve snaze napodobit dívčí hlas, za což si vysloužil několik zamračených pohledů a tichých komentářů, nejspíš o jeho inteligenci.
„Neblbni… vážně, jaký to bylo ?“
„No jak řikám… skvělej… ten Nulan je prostě třída.“
„Kecáš… takovej mlaďoch ? Dyť je stejně starej jak my, ne ?“ zapochyboval Guntar, ale z jeho tónu bylo jasné, že tuší odpověď.
„Mladší… je mu 16… a je fakt borec….“
„Jak to víš ?“
„Řek nám to… hned jak se představil, začal s likvidací všech klepů co se vo něm nesou….“
„Hmm… šestnáct… to se nedivim, že je z něj Soleva tak unešená…. Ty vole, jak ho vůbec můžou nechat učit ? A navíc tady, v Silverymoonu ? Dyť tohle je prestižní univerzita, ne ?“
„Jasně, Soleva se zamiluje do každýho… vsadil bych se, že se k němu přihlásila kvůli tomu jak vypadá, v jejim obou rétoriku moc nevyužije… jenže von je fakt hezoun a navíc v tom umí chodit. Na konci hodiny na něm byly nalepený všechny holky z kurzu. Jo a pokuď de vo to, že tady učí, tak je to proto, že v létě Redgund skončil. A tak hledali někoho novýho. A víš proč odešel ?“
„To nevim… slyšel jsem něco takovýho, že už se cejtil starej nebo co….“
„To je kravina…. Byl trpaslík, ten nás voba přežije. Vodešel, protože poprvý v životě prohrál diskuzi. Jen neoficiální a v přípravnym kursu pro nováčky na univerzitě…. A víš kdo ho porazil ?“
„Ne…,“ připustil Guntar, i když to pomalu začínal tušit.
„No právě Nulan…. A nejen, že ho porazil, on ho přejel, zničil, zadupal do země…. A to ani nebyl do toho kurzu oficiálně přihlášenej. A stařík to vzal osobně nebo co…. Poděkoval mu za debatu, pochválil mu jí a odešel ze školy…. To je síla co ?“
„To teda jo… nikdy sem si nemyslel, že by Redgund skončil.“
„Celou hodinu sme nic nedělali, jen sme se s nim bavili všem možným a představ si, na konci nám dal seznam témat a řek, že jestli nás nebude bavit jeho učení, že si můžem připravit nějakou rozpravu nebo rozbor na jedno z nich a prej když ho proti němu obhájíme, že dostanem zápočet a budem mít do konce semestru volno….“
„Tak to nevim, jetli je to výhra…,“ zakřenil se Guntar.
„No to si piš, že ne, ale fsadim se, s tebou vo co chceš, že to každém aspoň jednou zkusí… já do toho určitě pudu….“
„He he, to je vod ně docela dobrej fígl…. Každém z vás se bude pekelně snažit, aby ho dostal a vo to v tý hodině přece de, ne ?“
„Si piš… a je nám to jasný, ale myslíš že to někoho odradí… těžko !
Navíc to bude aspoň prdel… u Redgundových teorií sem vždycky usínal.“
Illithana se celá chvěla a z očí se jí řinuly slzy štěstí. Sillas seděl vedle ní, objímal jí kolem ramen a tiše jí chlácholil, špatně si vysvětlujíc její pláč.
„Neplač miláčku, víš přece, že jednou to muselo přijít.“
„Já vím…“
„Lásce prostě neporučíš a oni dva si jsou navíc souzeni. Měla bys mít radost, že….“
„Ale vždyť já mám, jsem za ně šťastná, za oba…,“ povzdechla si a položila hlavu na manželovo rameno,“…opravdu myslíš, že jsou si souzeni ?“
„To víš že ano, stačí se na ně podívat, jak se k sobě mají.“
„Hmm… asi máš pravdu,“ špitla zasněně a přivinula se k němu blíž. „A co říkáš na ní ? Jak se ti líbí ?“
„Je chytrá… je pěkná… je milá… je…,“zarazil se, dřív než to stačil vyslovit.
„…je elfka…,“ doplnila za něj Illithana,“ jen to klidně řekni… na tom není nic špatného, nebo ano ?“
„Ne, není… jen… je jí skoro o sto let víc než jemu….“
„No a ? Ty jsi rovněž starší než já….“
„Ano, ale ne o tolik a navíc, ona dozraje když on bude odcházet….“
„Mají se rádi… to je hlavní… všechno ostatní je nedůležité… a kdo ví co se může stát.“
Sillas se usmál. Měla pravdu, vždy jí měla. S Ireth tvořili skvělý pár a lepší dívku si nemohl vybrat. Ani doma v Evermeetu by nenašel někoho tak úžasného jako byla ona. A navíc její rodina, Arcamenel, byl v elfských kruzích jednou z nejvýznamnějších. Jako jeden z nejstarších rodů vyznával tradiční elfské hodnoty a tak ho velmi překvapilo, že od nich ostali požehnání – přece jenom on byl člověk, bez jakékoliv známky elfské krve a to bylo vždy podle starých zákonů nepřípustné. Ředění krve bylo vždy svatokrádeží a mnoho rodin s takovou skvrnou na cti si v minulosti vysloužilo vyhnanství… v tom lepším případě. Přesně… v minulosti… možná tím to bude, dnes se na věci elfové dívají velmi odlišně, alespoň zde na kontinentu. Ale i tak něco na tom bylo zvláštního, něco, co ho znepokojovalo. Všichni z rodu Arcamenel byli vždy tradičních hodnot elfství a to i přes sto, že mnohé generace již žili zde v Silverymoonu. A právě to, zajisté ne pouze, ale nepochybně hlavně, jim zajišťovalo jejich status mezi elfskými rody Torilu, a to včetně ortodoxních zastánců původního elfství jako je Evermeet nebo Evereska. Ale nejspíš si jen zbytečně dělal starosti…. Jak řekla Illithana, důležité je, že se mají ti dva rádi a vše ostatní je druhotné.
„Miláčku, pamatuješ jak jsme se zasnoubili my…?“ špitl jí do ucha.
Illithana však nic neslyšela. Usnula v obětí svého muže a on jí políbil na čelo, přivinul se k ní zavřel oči a za moment usnul také.
„Ten chlap je neuvěřitlenej ! Kdes ho u bohů sehnal ?!“ zahalekal Urfal a Nesmek si nebyl jistý zda láteří nebo chce oslavovat.
„Je to známý… od tchýně…,“ pokrčil rameny kobold, ale nespouštěl z Barbara oči. Přece jenom Urfal nadevšechno miloval boj a bitvy a Nulan, kterého právě on přivedl, mu právě zkazil jednu z potenciálně největších bitev jeho života. „Vlastně díky němu jsme se ženou spolu….“
„V životě sem neviděl nic takovýho… !“ nevěnoval mu Urfal pozornost,“…a že už sem viděl věci !“ Barbar si odvázal chrániče předloktí, chopil se demižonu medoviny a obrátil si ho do krku. Proud nápoje mu stékal po tvářích a po brnění, ale to mu vůbec nevadilo. Když nádobu způli vyprázdnil, praštil s ní o stůl, že jí málem rozbil a druhou rukou si otřel tvář. „Měli převahu, tak tři na jednoho…,“ kroutil hlavou a kroužil místností kolem stále nejistého Nesmeka, „…a to oni byli eště válečníci, zatímco půlka z nás jen zatracený zbabělci, co v životě neviděli zbraň zblízka…! A voni nás nechali jít…. Kurva, kdyby chtěli, tak nás zmasakrujou a ani se nazapotěj ! To mohla bejt bitva…! Bejt jima, tak s náma pohnojim to pole !“
Nesmek se natáhl pro demižon a přitáhl si ho k sobě. Oběma rukama ho pracně nadzvedl, i poloplný pro něj byl těžký až dost, a nalil si plný korbel. Znal Urfala věděl, že nemá smysl pokoušet se na něj mluvit, když se takto rozjel, mohl by ho rozlítit ještě víc. A to by nebylo rozumné, zvlášť, když nevěděl na čem s ním teď je.
„Kdyžs ho přived,“ hodil barbar po Nesmekovi pohledem a pokračoval v cestě kolem místnosti,“ myslel sem, že je naprosto k ničemu… žádná zbraň, žádný se nechce dotknout… prostě týpek dobrej tak maximálně do kuchyně…. Sakra, měli sme bejt mrtví, do jednoho…. A von si tam jen tak přijede, zatlachá si a voni se stáhnou…. Sakra ten chlap je lepší než celá zatracená armáda… !“
Nesmek se usmál a usrkl ze svého korbele trochu medoviny. Spadl mu kámen ze srdce, vypadalo to, že se Urfalovi Nulan líbí. Aby taky ne, když bez boje ubránili tak důležitou pozici, jako byl Zubatý Průsmyk. Pozítří dorazí posily… skutečná armáda… a pak už to bude jen v rukou generála Jorgeva….
„Vaše lordstvo samo uvidí, že se mu nic nestalo…,“ ujišťoval svého nejvyššího velitele Murguk. Jako barbar neměl moc šancí jak se dostat výš do velení ale tohle byla jedna z mála, která mohla znamenat jeho okamžité povýšení. „Trochu ho praštili, to je všechno….“ Předběhl Lorda Grandana o několik kroků a s úklonou mu otevřel dveře ke schodišti, vedoucímu do kobek ve sklepeních pevnosti. Nechal Lorda vejít a ihned spěchal za ním, a vetřel se dokonce i mezi něj a jeho doprovod. „Pane… bylo mi hned jasný, jak moc důležitej pro vás je a tak jsem osobně dohlýdnul na to, aby byl pod tou nejpřísnější vostrahou…,“ pokusil se na schodišti vstoupit vedle podmračeného starce, ale ten šel středem a tak se mu to nemohlo podařit aniž by do něj strčil a do toho se mu ani v nejmenším nechtělo, „… aby jakejkoliv pokus o vysvobození byl holý šílenství.“ Věděl moc dobře, že tento zajatec byl hotový poklad, jen musel celou situaci správně zahrát…. Ani si nevšiml, že již vešli do poslední úrovně. „Sám uvídíte, že je v naprostym pořádku, pane…,“ nepřestával svého pána ujišťovat Murguk a vysekl mu takové pukrle, že málem přepadl dopředu.
„Kde je !?!“ víc přikázal než se zeptal Lord Grandan.
„A… ano, jistě… . Cedriku !“ zvolal a napřáhl ruku, do níž mu vždy jeho půl-skřetí poskok ihned vrazil klíče. Jenže teď nic. „Holoto líná, vstávej…,“zahudroval a střelil očima ke dřevěnému stolu s židlí, u kterého se hlídač vždy povaloval,“…takhle…z tebe… nikdy…,“očima pomalu prozkoumal celou místnost kde již nebylo nic, za co by se mohl půl-skřet schovat a cítil jak mu vyschlo v krku, když uviděl dokořán otevřené dveře šatlavy, jediné, v které nyní někoho věznili. Nebo aspoň měli věznit. Krk se mu stáhnul jako by ho sevřela oprátka, kterou si byl najednou daleko jistější než svým postupem, že nedokázal svou větu dokončit.
„Chopte se ho !“ přikázal Lord svému doprovodu a bez dalšího slova se vydal zas po schodech vzhůru, na nádvoří.
„Jak mu to moh udělat ?! Dyť to byl jeho nejlepší přítel !“ zabědovala Danara.
„Nejlepší přítel ti nesvede ženu, co si máš brát, když seš pryč !“ podotkl důrazně evidentně jasně zřejmou skutečnost Ticián. „Takový věci se nevodpouštěj,“ dodal a zatvářil se jak učitel, vysvětlující nechápavé žačce látku co by měla dávno znát. Já bych udělal úplně to samý…!“
„Jo, jo ty tak… ty seš takovej kuba, že bys jim eště šel na svatbu pořát všechno nejlepší…,“ ozvala se ze světnice matka obou sourozenců a zakřenila se na ně ze dveří. „A hněte s tím dřívím, žene se bouřka….“
„Chci říct,“ nechtěl se nechat přesvědčit Ticián,“ že byl tři roky pryč, bojoval někde ve válce,….“
„No právě, třeba si myslela, že už je mrtvej…,“ skočila mu do řeči sestra.
„…dokonce ho zajali a měsíce mučili…,“ pokračoval ignorujíce její poznámku.
„Měli ho sotva tři dny….“
„…jemu se povedlo utýct a složitě se dostal domu….“
„…lodí je to tejden a bez přestupu…“
„…aby jí zas uviděl ale v rukách svýho nejlepšího přítele.“
„…a kočárem je to přímej spoj…,“ dodala vítězoslavně Danara, pevně přesvědčená o tom, jak to bratrovi vytmavila.
„To není legrace… to je náramně vážná věc,“ zakabonil se chlapec a založil si na prsou ruce. „Takový věci se mezi chlapama nedělaj !“
Danara propukla v nekontrolovatelný smích. Obraz jejího nesmírně důležitě se tvářícího bratra, mluvícího tak vážně o mužích, jako by byl jedním z nich, byla to nejveselejší od doby dědy a jeho pověstného chytání slepic (vždy sveřepě odmítal jakoukoliv pomoc a trval na tom, že slepici chytí sám – pak je naháněl se svou holí vysoko nad hlavou a láteřil, jak jsou ty potvory nevychované).
Její bratr však pro její veselí neměl pochopení a uraženě se jal sbírat naštípané dřevo.
„Neplač, bude v pořádku…,“ chlácholil svou ženu Sillas,“ ten se o sebe umí postarat.“
„Za to určitě může ta věc s Ireth a Ephedynem !“ opět se rozvzlykala.
„On uznal svůj zločin a přijal svůj trest… myslím, že tím to nebylo.“ Sillasovi se vybavila Ephedynova nešťastná tvář, když jej odváděli v okovech na nekonečnou službu. Elfský Tribunál byl nemilosrdný, zvlášť pokud jde o čest rodu jako je Arcamenel. Nevěděl, co jim jeho syn řekl, s podivem bylo již, že jej nechali v takové věci vypovídat, ale těžko nemohli, když byl žalujícím. Ale ten důvod… ten musel být nemyslitelný, že Tribunál vůbec zvažoval takovou žalobu. Aby člověk žaloval Čistého… to je nemyslitelné, a přece se to stalo. Nulan byl bezesporu jediným komu se kdy dostalo té cti, a bezesporu jediným zůstane. Ale daleko skandálnější než samotná jeho účast, než samotný proces, bylo, že byl uznán v právu člověk nad Čistým. Zajisté nemohlo jít o jejich spor o Ireth, takovými věcmi se Tribunál nezabývá. Muselo jít o něco vážného…. Povzdechl si…. Taková hanba pro jeho rodinu. Podle staré tradice se po podobném rozsudku přistupuje, k nejrůznějším měřítkům, včetně rituálního odchodu do Arvandoru, pokud to žalující žádá. To se však nestalo…naštěstí. I tak věčné vypovězení a služba v galejích je strašlivý trest pro někoho, jako je Ephedyn. A jeho smíření s osudem je snad ještě horší, i když nikdy by si nemyslel, že by se pokusil z té služby utéct nebo něco podobného, to bylo pro elfa, jeho postavení nemyslitelné, ale ten Ephedyn co odcházel v okovech, více symbolizujících jeho osud než aby ho v případě potřeby zadržely, to byl zlomený „člověk“. Stejně tak i Nulan, který ve sporu zvítězil. Přestože ho Ireth zapřísahala, že miluje jeho, aby Ephedynovi odpustil, což by ho zbavilo jeho osudu, neučinil tak. Ani se neohlédl. Domů také nepřišel. Sillas pohladil Illithanu po vlasech a zašeptal…: “Neboj, on se o sebe umí postarat.“
Napsal Xeth 04.03.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 0 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.14732789993286 secREMOTE_IP: 54.84.65.73