Lin - historie postavy

Lin je postava, která nikdy nespatřila světlo světa (Forgotten Realms), jelikož byl DMem přerušen/ukončen. Toto je její historie....Nardan seděl za svým stolem v místnosti, kterou za posledních půl roku nazýval svou pracovnou. Jeho oči zkoumavě přejížděly po hrubě tesaných stěnách připomínajících spíš jeskyni kterou místnost vlastně byla, rozhodně víc než pracovnou, kterou měla být, pracovnou muže jeho postavení. Přemítal nad tím, jak se tam vlastně dostal. Před půl rokem byl jedním z nejvýznamnějších Aglarondských agentů v Thayi a pak ze dne na den dostal rozkaz, který do dnešního dne nepochopil, rozkaz, který zničil vše co do té doby vytrpěl, zakusil, prošel a vybudoval, rozkaz, který mu nařizoval zahodit posledních 17 let svého života…. A proč? Aby někde na druhém konci světa hluboko v horách hlídal nějakou zpropadenou věc, o které mu dokonce odmítli cokoliv povědět. Dokonce to ani nesměl vidět.
Tohle nesnášel. Nebylo to poprvé co mu jeho představení mluvili do práce a vždy se z toho byly potíže. Ani teď to nemělo být jiné… to věděl jistě… byla to jen otázka času, než se něco objeví.
Z přemítání ho vytrhly chodbou se blížící spěšné kroky. Příchozí dvakrát zaklepal na dveře a nečekaje na výzvu vstoupil. Byl to Malakan, jeden z kněží co na TO dohlíželi. Malakan byl jediný z kněží, kterého od příchodu sem viděl, jediný, který se s ním byť zřídka bavil.
Kněz se standardně uklonil a snažil se popadnout dech. Nardan trpělivě počkal než se dal trochu do pořádku.
„Pane… ta věc… je to živé….“Livana žasla. Dívka ve vejci rostla viditelně každým dnem. Skrčená ve fetální poloze a jako by spící, stejně jako dítě v matčině lůně, jenže ona vypadala tak na 12 let a vznášela se tu ve svém vejci ne nepodobném hadímu, v jakémsi nálevu - lepší slovo jí nenapadlo - v obrovské nádobě z největčího kusu čirého křišťálu co kdy viděla. A co víc, takto vyrostla za posledních snad 20 dní. Jako kněžka viděla již nespočet zázraků, ale nic podobného jako to, čeho byla svědkyní. V hrudi se jí opět vzedmula vlna hrdosti, že byla vybrána jako jedna z mála, kteří se měli konání své bohyně účastnit.
Nechápala, jak mohl někdo jako Malakan být vybrán pro takovýto bezpochyby významný úkol. On, tak mladý, jistě velmi nadaný a snaživý, avšak stále nezkušený kněz. Co se od takového může očekávat? Dokáže vlastně vůbec unést svůj díl odpovědnosti? A co to bratříčkování se s Nardanem? Nardan je tam má chránit a ne je rozptylovat a odvádět od práce. Asi by to měla ohlásit a požádat o jeho náhradu....
“ Áaa…tvoje zpráva, sestro...,” řekl velekněz a pokynul Tanale, aby se posadila.
Tanala vešla kolem svého představeného do místnosti a posadila se do židle před jeho stolem. Byla nervózní a zaručeně to na ní bylo znát. A taky měla proč být – věci nešly tak jak měly… asi. A hlavně si nedovedla vysvětlit jak to bylo možné… koneckonců to byla Mystra, kdo se staral o dívku ve vejci, byla to ona, kdo zajišťoval její růst… nebo si to alespoň doteď myslela. Jak by pak ale mohlo dojít k těm věcem?
„Nuže…?“ otázal se jí Kanar, když se usadil naproti ní.
„Myslím, že se něco děje, otče….“
Velekněz jí beze slova sledoval a jediná reakce byla možná jen nepatrné zúžení jeho očí.
„…ehm… chci říct, že věci nepokračují, jak jsme očekávali….“
„V jakém smyslu sestro?“
„Například je člověkem, ve všech ohledech, jen její uši se za poslední dva dny zformovaly do špičky….“
„Takže…?“
„Měla by být očištěna, otče, tak jak je to možné?“
„S tím si nelam hlavu sestro… Počítám, že tedy vypadá jako elfka…je to tak?“
„Ano, zajisté, bez bližšího magického ohledání není možné poznat ten rozdíl, ale….“
„Ještě něco, sestro?“ skočil jí do řeči velekněz.
„A-ano… ehm… hýbe se, otče. Tedy, někdy i dost prudce. Máme starost, aby neprotrhla vejce. Ještě je moc brzy na to, aby se vylíhla… podle svitků by měla být v klidu ještě minimálně dva až tři týdny. A jestli se vejce protrhne… kdo ví co by se stalo.“
„Nejspíš měla jen nějaké divoké sny, sestro. Je dost pravděpodobné, že to ustane tak náhle, jak to začalo. Každopádně mě informujte. Ještě něco sestro?“
„Ne otče, to je vše,“ Tanala se tiše zvedla ze židle, uklonila se svému představenému a bez dalšího slova odešla.
Kanar jí sledoval pohledem a jen co se za ní zavřely dveře, chopil se čistého pergamenu a pera. To není dobré, pomyslel si, a jal se psát oslovení.
Ve svatyni byl chaos. Všichni horentně něco dělali, přestože nikdo nemohl udělat vůbec nic. Iachun dění kolem sebe sledoval jako by se ho netýkalo. Byl vyděšený stejně jako ostatní a stejně jako oni neměl tušení, co dělat. Dívka se vylíhla skoro o měsíc dříve než měla. Zda to bylo nějakou sabotáží nebo celá věc prostě jen selhala, to bylo teď irelevantní. Museli zajistit, aby přežila. A proč by neměla? Byla vlastně dospělá a podle všeho naprosto zdravá. Jenže její životní funkce prostě po vylíhnutí začaly velmi rychle jedna po druhé selhávat. Několik kněží dělalo, co mohlo, aby jí ji udrželi při životě a jak se zdálo, svůj zápas začínali prohrávat. A jako by nestačilo, že se tam pobíhající kněží pletli navzájem, ještě dorazili vojáci.
Co tu probůh dělají vojáci?„Pane, prostor je zajištěn, pane!“ vyhrkl ze sebe seržant.
„Svědci?“ zeptal se major* aniž by se na svého podřízeného podíval. Pečlivě čistil svůj nůž, kterým před chvílí probodl hrdlo jednomu z místních kněží. Spolehlivá zbraň, to bylo pro vojáka to nejdůležitější… a to znamenalo starat se o ni.
„Umlčeni, pane!“ křikl seržant.
„A zboží?“
„Mrtvá, pane. Nedalo se nic dělat, pane.“
Major se ostře na vojáka podíval. „To je nepřípustné!“ zahřměl na něj. „Řekněte Heradovi, ať s tím něco udělá!“
„Magik Herad je u ní, pane. Snaží se jí oživit, pane!“
„Ať s snaží víc!“ zaburácel major.
„Pane, ano, pane!“ vyhrkl seržant, zasalutoval zmizel za dveřmi.
Major se nechal unést a věděl to. To by se mu nemělo stávat. Ale za pětatřicet let co byl žoldákem ještě neselhal a nehodlal s tím začít. Ne teď, při posledním úkolu. Ne teď, když šlo o tolik peněz…
Sorved se již nemohl dočkat, až na něj přijde řada. Celá jeho skupina stála venku na cvičišti, které neustávající déšť změnil na bahenní lázeň. Velitel Galin celou skupinu rozdělil na dvojice a každá dvojice se měla se měla jedna pod druhé pustit do zápasu. On dostal do páru Lin, jednu z mála dívek ve výcviku a snad jedinou, co stála za pohled, navíc to byla elfka. A on se tu s ní za chvíli bude válet v blátě a nejspíš si sáhne na místa, o kterých jiní chlapi z výcviku jen sní.
„Další!“ zahřímal Galin a Lin bez okolků vstoupila do blátěného ringu.
Lin byla oblečená do kůže, která těsně objímala její křivky a hnědé vlnité vlasy měla tentokrát spletené v drobných copáncích dozadu. V očích jí jiskřilo a Sorved by se vsadil, že se usmívala. Určitě se na to taky těšila, pomyslel si, a vstoupil do ringu naproti ní.
„Začněte!“ zavelel Galin a celá skupina kolem začala fandit, jako již několikrát předtím.
„Máš to radši rychle nebo pomalu…,“ zaškádlil Lin Sorved a poslal jí vzduchem polibek.
Lin mu odpověděla okamžitě a příliš rychle, než aby mohl reagovat. Ranou pěstí do tváře ho poslala rovnou k zemi, do bláta. To na její tváři vykouzlilo úsměv, nebo spíš radostný škleb. Skupina kolem vybuchla v jásot a smích. Lin začala kolem svého soupeře kroužit, zatímco se vzpamatovával z toho překvapivého úderu.
Sorved si setřel bláto z obličeje a zuřil. Pěkně se zesměšnil, a to mu ta holka zaplatí. „Jak chceš, přestanem si….“
BANG! Než stačil dokončit větu, přišla další rána ze strany do obličeje a opět ho poslala zpět do bahna. Lin využila toho, že chvíli neviděl a zasadila mu ránu, proti které se nemohl bránit. V hlavě mu zvonilo a okolí vnímal jen jako neurčitý hukot. Věděl, že musí rychle vstát, jinak zas dostane ránu. S vypětím všech sil se vyškrábal na všechny čtyři a snažil se přimět hlavu, aby se mu tolik nemotala, když ho Lin znovu udeřila. Sorved cítil, jak mu praskl nos, když ho elfčina poslala letmo naznak do bahna. Teplá krev, co se mu z nosu spustila, se smísila s bahnem v jeho tváři chvíli po tom, co dopadl na zem. Když ho někdo popadl v podpaží a vlekl ho pryč, ucítil její chuť i v ústech. Ta mrcha mu za tohle zaplatí, pomyslel si ještě předtím, než ho pohltila laskavá tma.
Byli na ubikacích. On, Biah, Jogh a Lin. Všichni leželi na své slaměné posteli a odpočívali po nebývale vyčerpávajícím tréninku, jen Lin seděla a brousila si nůž. Ta elfka mu připadala divná. Nevzpomínal si, že by jí někdy slyšel promluvit a to bylo to nejmenší… jak se chovala bylo zvláštní. Vypadalo to, jako by jí všechno bylo jedno, úplně. Záleželo jí jen na jejích nožích a na boji. Když se s někým rvala, byla šťastná, nebo to tak alespoň vypadalo, a to i když dostávala do těla. Vzpomněl si na to, jak se sketa Sorved dohodl s půltuctem kamarádů a zbili jí k nepoznání. Rvala se jak šelma a moc jí to bavilo. Dokonce tři z nich složila… ale všichni - to na ní bylo moc. Ten blbec se jí pokusil dát pusu a ona mu ukousla půlku horního rtu. Tehdy jí zmlátili tak, že se sotva mohla hýbat a stejně příští den zas byla na cvičišti…. Jo, naše Lin, ta má tuhý kořínek, pomyslel si a nemohl se neusmát.
Lin na moment přestala brousit svůj nůž a podívala se na něj. V tu chvíli ho zamrazilo, ale ona jen otočila čepel své zbraně a začala brousit její druhou stranu, nevěnuje mu pozornost.
„Chtějí za ní výkupné a ne malé...,“ informoval ze strany na stranu přecházejícího kněze skaut.
„Výkupné!?!“ vykřikl Velekněz a zloba jím viditelně třásla. „Jak se opovažují…! Nejprve povraždí naše lidi, unesou jí, dělají s ní kdo ví co a pak nám jí laskavě přenechají… za výkupné?!?“
„Kdybychom jí nenašli, nikdy by jí nepřiznali, ctihodný otče,“ pronesl tiše skaut, aniž by se odvážil na rozzlobeného kněze pohlédnout.
Velekněz Comora jakoby ho neslyšel, pokračoval v přecházení a cosi si brblal pro sebe. Nakonec se před skautem zastavil a přísně si ho změřil.
„Je možné jí odtamtud dostat jinak?“
„Ne… není, ctihodný otče, mají celé území dobře chráněno.“
„Dobrá,“ povzdechl si Velekněz a jeho výraz zjemněl, "zaplatíme tedy, co požadují.“
„Skutečně …?“ vyhrkl skaut. Rychle si však uvědomil své místo a pokračoval „…chci říct, ještě neznáte cenu, kterou si řekli….“
Velekněz na to neřekl nic a jen udělal gesto, značící, že byl skaut propuštěn. Ten se sebral a bez dalších slov se vzdálil.
„Co s ní bude, matko?“ zašeptala Nandala.
„Musíme jí ochránit před Princem Lží, dokud nebude připravena,“ odpověděla před ní stojící kněžka, zahalená od hlavy k patě v modrém rouše a závoji. „Nesmí zůstat tu, to je jasné. Musíme ji skrýt jinde, jinak. Naše Paní mi dala znamení a to musíme následovat.“
„Jaké znamení, matko? A jak jí můžeme skrýt před Pánem Tří Korun? Vždyť on…“
„…netuší, že je naživu,“ dokončila za svou podřízenou kněžka. „Požádala jsem naše přátele v Dagger Falls, aby se o ní postarali.“
„Ale to je na druhém konci světa…!“
„Nebuď tak dramatická sestro…,“ usmála se zahalená kněžka.
„…navíc pokud vím nemáme v Dagger Falls žádné zastoupení….“
„Požádala jsem kněží Lathandera….“
„…ale…,“ pokusila se zaprotestovat Nandala.
„… přesně podle znamení,“ umlčela jí vlídně kněžka. „Naše Paní Tajemství nad ní bude držet ochranou ruku. Tam bude ve větším bezpečí než kdekoliv v naší blízkosti.“
„Ale neměli bychom jí učit o cestě naší Paní, matko?“
„To není na nás, abychom rozhodli.“
„Není sama sebou, nemá ponětí o své předchozím životě, nemá své schopnosti…. Nic před zrozením si nepamatuje…. Jak má tedy…“
„Bohyně povede její kroky… a on…ona… naplní svůj osud.“
„A co její věci, matko?“
„Zůstanou tam kde jsou, sem nepatří a jen by jimi poutala pozornost, navíc je pokud vím ani nevyužije. Dostane nějaké peníze na pokrytí výloh a ponechá si co nyní má.“
„Jak si přeješ matko, připravím jí na cestu…“