Dvě setkání

Obsah článku:

Setkání druhé

Stála na blátivé cestě, těžký tmavý plášť jí rozevlával prudký vítr, zatímco si choulila tvář do hlouby své kapuce. Malé, ledové kapky mírného, ale o to protivnějšího deště jí řezaly na kůži, kdykoliv se jí dotkly. Byla zvyklá cestovat, ale vždy cestovala přívětivějšími místy, vítána všude kam dorazila. Tohle ještě nezažila, byla unavená, prochladlá, roztřesená… ale odhodlaná.

„Omlouvám se, paní, ale dál už s vámi opravdu nepůjdu.“ Pronesl hrubým, ale uctivým hlasem vysoký, svalnatý muž vedle ní. Vypadal ustrašeně, nikoliv z počasí, na které byl zvyklý celý svůj život, ale z malého hrádku, který se rozkládal půl míle před nimi. Ač nebyl, působil dojmem zříceniny, na kameny omlácená omítka, zvláštní, pařátovitá silueta několika věží, jako tlama nějakého démona se z dálky rýsující vstupní portál. Vyvolával dojem, že zdejší počasí zde je jen kvůli tomu, aby s ním ladilo do jediného šíleného obrazu.

Žena přikývla. Uvolnila ruce, které až do té doby držela založené na hrudníku, aby udržela svůj plášť zcela uzavřený, sáhla do kapsy a s roztřeseným přikývnutím, které přes kapuci ani nebylo znát, podala muži několik zlatých mincí. Muž vděčně poděkoval, otočil se a udělal několik kroků. Pak se zastavil a otočil.

„Paní…? Jste si opravdu jistá, že tam chcete jít? Ještě stále se můžeme vrátit.“ Žena jen dál stála na cestě a dívala se na vzdálený hrad. Muž to vydržel několik vteřin, pak se otočil a urychleně odešel. Když zmizel z dohledu, rozeběhl se. Zkoušel jí to rozmluvit tak často, jak jen si troufl. Nemohl udělat víc.


Došla až ke hradu. S každým krokem se cítila stísněnější a stísněnější. Co jen to může být za člověka, který si vybere takovéto místo jako svůj domov? Hrad z blízka nevypadal o nic přívětivěji, spíše naopak. Natáhla se ke klepadlu, ale na dvě dlaně od vrat ucítila lehký odpor vzduchu. Dveře se samy od sebe pomalu pootevřely a nabídly jí vstup do temného prostoru za nimi. Polkla. Měla pocit, že jí sliny neprojdou staženým hrdlem. Vítr vtrhl do otevřené mezery a ozval se zvuk ne nepodobný přízračnému kvílení. Zkusila se zhluboka nadechnout, ale její hrudník byl stažený stejně jako celý zbytek jejího těla. Buď teď, nebo uteče. Vstoupila. Prošla několik kroků temnotou, když za sebou uslyšela skřípění zavírajících se dveří. Ledový vítr, který ji neodbytně mučil poslední hodiny, zmizel, a malá část zimy spolu s ním. Její tvář přestala trpět pod vzteklým a nenávistným sekáním dešťových kapek, ale její tělo se stáhlo ještě více než předtím, i když měla dojem, že to již není možné. Prostě tam jen tak stála, neschopná se pohnout.


Nevěděla, jak dlouho trvalo, než si její oči přivykly tmě. A ani tak nedokázala rozeznat více, než výrazné obrysy a siluety. Stála ve vysokém vstupním sále, po levé straně se dozadu táhla široká a vysoká chodba, kterou by projel menší vůz, a která končila menšími vraty. Po pravé straně bylo docela široké schodiště, které se ve dvou třetinách lomilo doleva a navazovalo na balkon, který byl nad chodbou. Po pravé ruce měla nějaké velké dveře, ale neviděla je úplně jasně. Pocit, že se na ní temné stěny z okolí pomalu navalují a sápou se po ní ji přimrazil k místu, a ona pomalu nedokázala pohnout ani očima. Ticho v místnosti jakoby bylo samo živé a lačně bránilo všem zvukům, venkovní bouře sem doléhala jen na samé hraně vnímání, zato své srdce slyšela až moc dobře a každý jeho úder rezonoval jejím tělem.

Pak, možná po minutě, ale stejně tak možná po několika hodinách, se na schodech něco několikrát mihlo, pokaždé o něco blíže k ní. Neviděla to jistě a děs jí sevřel tak že toužila křičet, mráz jí neběhal po zádech, ale rezonoval jí celým jejím tělem. Žaludek se jí stáhl tak moc, že to bolelo. Nedokázala vydat ani hlásku, ani se nadechnout. Plíce jí začaly pálit se sílícím pocitem, že se udusí, a že na ní všechno padá. Pak najednou před ní stála postava, vyšší než ona, zahalená temnotou, zpod které s nepřirozeným odleskem prozařovaly dvě černé oči v rudých bělmech, s rudým pařátem napravo nad její hlavou. Přestala vnímat a naprosto netušila, jaká síla ji držela při vědomí. Přála si, aby tam ta síla nebyla a ona mohla zemřít strachem, než to trpět dál.

To něco před ní vyslovilo jakési slovo, krátké, ryčivé a hrdelní. Pařát nad ní se najednou rozzářil ostrým ohnivě rudým světlem, které proniklo okolní temnotou. Nevěděla jak dlouho trvalo, než jí došlo, že před ní stojí člověk, vyšší než ona, zahalený v tmavém plášti, který splýval se svým okolím, když v nejmatnějších odstínech odrážel okolní barvy. Jeho tvář byla skrytá hluboko v kápi, plná stínů a děsivě ostrých rysů, jeho oči se leskly odrazem rudého světla proudícího z hlavice hole, kterou držel v pravé ruce úhlopříčně před svým tělem. Jeho pohled probodával její oči, pak sjel dolů po jejím těle. Mrazivost toho pohledu byla v ostrém protikladu k rudé záři celého okolí. Měla pocit že přesně cítí, kam se jí zrovna dívá. Pak jí náhle opět hleděl přímo do očí. Přestala věřit, že kdy bude příčetná, tohle celé byla jen jedna ohromná noční můra, v níž se zvrhl celý její život.

Člověk před ní pomalu pozvedl levou ruku, plášť vytvořil děsivě temnou čmouhu na temném pozadí, pak se natáhl k její tváři. Okolí obklopila temnota, v níž zbyly jen jeho rudě žhnoucí bělma, která se změnila na mrazivě modrá, jen aby pak zmizela docela.


Probudila se do ticha rušeného jen vzdáleným větrem který zuřil za oknem. Byla stejná tma jako předtím, ale nedalo se říci, zda je jasnější noc nebo černý den. Ležela nahá v posteli v překvapivě dobře zařízené místnosti, na stěnách byly neutrální obrazy lidí a krajin a kolem stěn byl nábytek. Nic zde nepůsobilo nijak zvlášť děsivě. Nebyla si jistá, zda to vše byla skutečnost či smrtící noční můra. Pohnula se a uvědomila si, že není nahá, ale má na sobě stále své jemné bílé šaty; někdo jí ale zul její vysoké, pevné cestovní boty a svlékl ji z jejího těžkého koženého pláště a hrubé sukně s košilí, na které si při cestě tak zvykla. Shrnula ze sebe peřinu a s překvapením zjistila, že je v pokoji poměrně teplo. Na zemi byly připraveny látkové domácí boty s dřevěnou podrážkou, chvíli váhala, ale pak si je obula. Nevěděla co se tu děje, a na poslední události ze svého příchodu si vzpomínala jen velmi zmateně.

Byla ale v pořádku, nezraněná, nedotčená, dokonce ji někdo uložil do pohodlné postele. Vstala a došla ke dveřím, vzala za kliku… a zjistila, že jsou odemčené. I to jí překvapilo, i když vlastně nevěděla proč. Samozřejmě, také to mohlo znamenat, že odtud už prostě úniku není a zámky jsou zbytečné. Spíše se ale přiklonila k názoru, že zde je vítána. Alespoň trochu. Jenom si nebyla tak úplně jistá kým a proč, a hlavně pochybovala, zda je skutečnost, že je zrovna zde někdo vítán, zpráva dobrá, nebo spíše špatná. Vrátila se do pokoje, vzala si trojramenný svícen, zapálila jej a vydala se chodbou. Byla v menším hrádku, ale moc se tu vyznat nedalo. Všechno působilo tajemně a stísněně… ale ne děsivě. Chvíli bloudila, než se dostala ke dveřím, zpod kterých proudilo světlo. Natáhla se po klice, ale pak raději zaklepala.

„Ano…“ Hlas byl přes dveře neidentifikovatelný, nebo jej možná jen nečekala a nedokázala jej proto nijak zhodnotit. Vstoupila. Před ní se objevila pracovna. Její dominantou byl masivní zdobený stůl naproti dveřím, za kterým seděl jakýsi muž v honosném křesle. Po obou stranách křesla byla dvě okna, za kterými zuřila bouře. Na stole bylo pár knih a kalamářů. Vstoupila a zavřela za sebou dveře, při té příležitosti se otočila kolem dokola. Napravo byla knihovna přes celou stěnu, celá zaplněná knihami… neskutečné bohatství, které bylo jinak vidět jen ve velkých chrámech. Ve stěně naproti hořel v krbu oheň a na stěně kolem byly rozvěšené různé předměty – kované symboly, zbraně, tři lovecké trofeje. Muž vstal. Otočila se k němu, stále trochu vystrašená z všudypřítomného neznáma.

„Už jsi se probudila, jak vidím… doufám, že tě příchod do mého domu příliš nevyděsil, maličká.“ Jak obcházel stůl, mohla si jej lépe prohlédnout. Mohlo mu být tak pětapadesát, ale jeho tělo si muselo zachovávat sílu alespoň čtyřicátníka. Krátký šedý plnovous doplňoval krátké, ale husté šedé vlasy. Jeho hlas byl hlubší a plný a zněl trochu povýšeně, jako hlas dospělého mluvícího k dítěti.

„Jsem kněžka…“

„…Ané. Ano, to jsem si všiml. Prosím, pojď…“ Prošel kolem ní směrem ke knihovně a prošel nenápadnými dveřmi, které musela nějak přehlédnout. Vydala se za ním. Druhá místnost byla útulná… čítárna? Ano, v tak osamělém domě jako byl tento by se slova jako salonek nebo snad společenská místnost nehodila. Hořel tam krb a na stolku bylo připravené nějaké jídlo. Kolem stolku bylo několik útulných křesel.

„Prosím, posaď se. A najez se, jestli chceš… jsem si jistý, že tě cesta musela vyčerpat.“ Poslechla ho. Měl pravdu, byla hladová a stále trochu unavená. A neměla dojem, že by si proti tomuhle člověku mohla vynutit iniciativu nebo úctu, které jako kněžka obvykle měla… právě naopak. To on vzbuzoval úctu, svým silným stářím, šlechtickou elegancí (ne že by se šlechtici pohybovali nějak zvlášť elegantně, blesklo jí hlavou, ale to přirovnání se stále drží… možná tomu kdysi bylo jinak) i jistotou svého hlasu. Tohle byl jeho dům, jeho panství a ona zde byla pouhým hostem. On se choval pohostinně, ale dům jí svou atmosférou jasně říkal, že ona zde doma není.

„Musím se omluvit za to, co se včera odpoledne stalo.“ Pokračoval ve svém monologu, zatímco jedla. „Toto sídlo, než jsem se do něj nastěhoval já, bylo dlouhá desetiletí prázdné. Předtím zde žil šlechtický rod, který vládl okolí. Místní si vypráví, že to byl klan upírů a vlkodlaků, čemuž já ale nevěřím. Faktem je, že jejich vláda byla velmi krutá, vyžívali se na týrání poddaných a v drastických trestech, nasazovali vysoké daně a vůbec se nechovali zrovna lidumilně. A to ani mezi sebou. Historie toho rodu je historií bratrovražd a otcovražd, dokonce vražd vlastních matek, znásilňování a braní si svých sester. Je zde i původní mučírna, ve které podle záznamů skončilo nemálo členů tohoto rodu. Popravdě mi připadá, že jeho členové měli děti, jen aby se mohli s někým nenávidět a dát od někoho zabít za hříchy, které již spáchali. Jednoho dne tento hrad prostě vymřel. V noci ze dne na den se všichni, kteří zde žili, vzájemně vyvraždili, pozabíjeli i služebnictvo a zvířata… pár služebných uteklo a od té doby se sem nikdo neodvážil. Aura skutků, které se zde odehrály, se vryla do místních stěn a zažrala se do jejich hloubky, prosákla hradem a splynula s ním.“ Polkla a podívala se na něj. Neměla strach, ale zato byla stále více a více znepokojena. Ten muž byl pohostinný i příjemný, ale přesto si za sídlo vybral právě takovéto místo… musel mít nějaké tajemství, být jiný než jakým se tvářil.

„A přesto zde žijete? Víte co se zde stalo a usínáte klidným spánkem?“

„Ano. Auru skutků, které se zde odehrály, bylo možno ovlivnit. Jak můžeš sama cítit, tato místnost je čistá, stejně jako má pracovna a pokoj pro hosty, kde jsi spala. A několik dalších, samozřejmě. Emotivní náboj míst, ve kterých zde žiji, jsem přesměroval do jiných částí tohoto domu – jako třeba do vstupní haly. Je to více než dostatečná ochrana mého klidu a soukromí… nebo by byla, kdyby se sem vůbec někdo odvážil přiblížit méně než na míli. Kdybych věděl že přijdeš, provedl bych tě bezpečnějším vchodem.“ Takže to byl opravdu čaroděj. A mocný, pokud skutečně dokázal udělat to, co říkal.

„Přišla jsem sem…“

„…Protože ti tvá černovlasá sestra řekla, že mě zde najdeš. Ano, i to jsem se domyslel. To jediné, co nevím je, co po mě kněžky ctěné Ané mohou asi tak chtít tentokrát.“ Narychlo dojedla rozjedený chleba a zapila ho. Nezdálo se, že by spěchal, ale nebylo jí příjemné nechat ho čekat.

„Hledáme pomoc. Chceme něco najít.“ Čaroděj se pohodlně opřel.

„Tajemný začátek velkého příběhu?“ usmál se.

„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Tajemného ne. Tajného… tajného ano.“

„Tajného… a ty hledáš co? Ten příběh, nebo to tajemství?“

„Obojí. Zjistili jsme… že existuje mezi čaroději příběh. Jeden příběh. Který nevyprávíte, protože je to pro vás v dnešních dobách nebezpečné.“

„Mezi čaroději koluje mnoho příběhů, maličká, a mnoho z těch mnoha je tajných a asi tak stejný počet je v dnešních dobách nebezpečný.“

„Tenhle – prý – patří mezi ty nejtajnější. Týká se… toho, co se před čtyři sta lety stalo s magií.“

„Tenhle příběh. Ano, znám ho. Nebuď tak překvapená… jeden z důvodů proč žiji právě zde je, že se nemusím obávat davu s kameny a planoucími pochodněmi vedeného vzteklým knězem, protože ten kněz by byl z toho davu asi tak jediný, kdo by se sem odvážil.“ Přenesla se přes to. Původně čekala, že potrvá věky, než ho přiměje přiznat alespoň to, že ten příběh vůbec existuje.

„Ano. Hledáme…“

„Magii? Takže Sesterstvu konečně došlo, jakou chybu se svými sestřenkami a bratránky udělalo? Působivé. Ano, myslím, že Ti mohu pomoct, maličká…“ Toho se obávala. Pokud to šlo tak snadno, bude chtít něco oplátkou. Jednal přímo, tak ona bude také:

„Co za to?“

„Co za to? Asi nic. Ne, myslím že opravdu nebudu nic chtít.“ Usmál se. „Zdá se, že se toto setkání neodehrává dle tvých představ.“

„Ne.“ Přiznala. „Takže nám pomůžete?“

„Ne. Pomůžu sobě. Pokud to pomůže vám, prosím, nijak mi to nepřekáží. Bohužel, pokud chceš, abych to udělal, nebude to zadarmo.“

„Říkal jste…“

„Že za to nebudu nic chtít. Ano, to jsem řekl. Jenomže za to a k tomu jsou v magii dvě naprosto odlišné věci. Potřebuji od tebe, či některé tvé sestry, jednu věc, abych mohl uspět.“

„Jakou? Náš řád je bohatý a vlivný, seženeme ji.“

„To nebude zapotřebí. Máš ji zde s sebou.“ Zatvářila se nechápavě. „Potřebuji tvou kněžskou Duši, maličká.“ Upřesnil. Zaváhala zda to je vtip. Nebyl a ona se zděsila.

„Duši!?!?“

„Ano, Duši. Kněze či kněžky. Darovanou dobrovolně s vědomím účelu, s jakým ji poskytuje.“

„K čemu? Proč?“

„Příběh, který tě sem dovedl, byl před čtyřmi sty lety, když bohové ukryli Energii, aby ji kněží nezničili, zjeven devíti velmistrům. Každý jeden z nich měl vizi důvodu, skutku a následků, kterou mu předali bohové. Poprvé a naposledy v historii světa se stalo, že měl čaroděj Vizi. Těchto devět velmistrů se rozešlo světem… O každém jednom z nich je celá kronika a všech devět kronik mám zde ve své knihovně. Všichni vykonali velké činy. Zkrátím to - někteří zemřeli, zbylí zemřeli klidnou smrtí později. Pět z nich, pokud mi je známo, svůj odkaz nezúročilo, nebo alespoň ne tak, jak měli. Nedokázali jej zachovat či jej zkoušeli zpronevěřit – i když, na druhou stranu, jak já mohu soudit, k čemu je bohové vyvolili? Třeba udělali přesně to, co udělat měli. Ze čtyř zbylých jeden založil dvě university, které vyhledávaly a schraňovaly povědomí o Energii, aniž by dávaly najevo, že mají s magií cokoliv společného. Ty university stojí dodnes, jedna začala vyučovat kouzla veřejně, druhá si drží své tajemství dál. Obě čekají na návrat Energie, aby předaly své vědění nové generaci mágů. Druhý z těchto čtyř založil tajný spolek čarodějů, Bratrstvo Šerých kápí. To časem nebylo schopné přežít samo, a tak se spojilo s podsvětím. Stali se z nich zločinci, ale ve svém středu stále mají čaroděje oddané původní myšlence. Bratrstvo čeká na návrat Energie, a připravuje pozice a možnosti, aby po jejím návratu dokázalo zajistit její vzestup a nikoliv pronásledování. Třetí velmistr založil podobné společenství, jen méně tajné. To se časem rozmělnilo ve společenství učenců a magici se z něj postupně vytratili. Čtvrtý velmistr… předal své učení svému žáku, který jej měl předat svému žáku, a tak dále, vždy jen jeden a vždy jen jednomu jedinému dalšímu po mistrově smrti. V této linii směli být pouze dva, kteří tajemství znali a byli naživu.“ Ušklíbl se. „Tento velmistr byl mistrem mistra, který byl mistrem mistra dalšího mistra, který byl mistrem mého mistra.“ Potichu se usmál svému vtipu, nebo možná tomu jak se na něj dívala. „Přestaň to počítat, jsem šestý v této posloupnosti.“

„Jak to souvisí s mou Duší?“

„Součástí tajemství mé linie je i vědomost o tom, jak Energii znovu nalézt. Ó ano, víme to celých těch dlouhých čtyři sta let. Víme do detailu přesně, co udělat, abychom se k ní znovu dostali.“

„Ale…“

„Nemohli jsme. Potřebovali jsme k tomu Duši kněze, který nám ji dá dobrovolně, s vědomím účelu, se kterým ji poskytuje i následků, které to přinese. Zkoušeli jsme to. Samozřejmě, že jsme to zkoušeli i bez toho. Unést kněze a vzít mu Duši… přesvědčit kněze a obelhat jej… zkoušeli jsme to na tucet rozdílných variací, o každém pokusu tu mám celou knihu s podrobným zápisem od mých předchůdců. Ale nefungovalo to. Museli jsme počkat až za námi některý z vás přijde sám.“

„K čemu má má Duše sloužit?“

„Duše čarodějů a kněží se liší od Duší lidí. Naše Duše dokáží čerpat a vydávat Energii, vaše byly obdarovány vnitřním zrakem, Prozřením, jak vy říkáte. Stejně, jako je naše možnost manipulace s Energií limitována naší vitalitou, abychom nezničili svět, je vaše schopnost prozření limitována vaším vlastním náhledem. Vaše morální standardy a názory omezují vaše prozření, aby vás vaše prozření nezavedlo k bezcitným kalkulacím s možnostmi a vy jste nezničili lidskost lidí ve jménu pravděpodobnosti, stejně lehce, jako bychom bez limitu mohli my zničit Stvoření.

Existuje ale cesta, jak toto prolomit... ne úplně, ale částečně. Rituál, velmi temný, rouhačský, rituál, který vytrhne božský dar z Duše, vyrve ji a pošle do pozadí. Z Duše mága se tak stane neustálý zdroj Energie, protože z kdysi živé, vitální bytosti se promění na chladnou věc bez vitality, a tedy bez konečného limitu výdeje Energie. Bez vitality živého těla ale takové Zdroje vydávají energii jen v omezeném množství naráz. Duše kněze se tímto rituálem rozerve natolik, aby prozření mohlo volně proudit. Duše tím není zničena, ale nebudu ti lhát – pokud svolíš, na konci si budeš přát, aby byla.“ Chvíli mlčela a vážila co se dozvěděla. Lže? Ne. Nemá to zapotřebí, byla zde zcela v jeho moci. Kdyby chtěl, byla by jen hadrovou panenkou se kterou by si hrál.

„Bolí to?“ Zeptala se s úzkostí.

„Jestli to bolí? Ne, nebolí. Bolest je něco, co opustíš hned na začátku rituálu, aby ses vydala přes agónii do míst, která leží tak daleko, že lidé ve spánku umírají jen z nočních můr, které jim přinesou stín jejich představy. Do míst, kde je bolest tak intenzivní a všestranná, že ani nemá pojmenování. Abych roztrhal tvou duši, musím nejprve zničit tvé tělo. Bude to jako projít všemi možnými pocity bolesti a utrpení naráz, v jediném okamžiku. Horší, protože magie je preciznější než ten nejlepší kat. Pak, až tvá duše opustí tělo, provedu úplně totéž s ní. Veškeré zoufalství, nenávist, sebenenávist, deprese a beznaděj, vše co mučí a ničí lidskou mysl, zažiješ v intenzitě, kterou normální život neumožňuje. A na rozdíl od rituálu, který skončí poměrně brzy, veškerá bolest zůstane a ty jí budeš prožívat navěky.

Kdysi existoval jen jediný trest za provedení tohoto rituálu – a to provedení tohoto rituálu na provinilci. Zároveň se nepoužíval k ničemu jinému. Je to nejzapovězenější ze zapovězených kouzel, jediný fragment Vysoké magie, který přežil zmizení Energie před čtyřmi sty lety.

Pro útěchu ti mohu slíbit jen jediné – pokud uspěji v úkolu, ke kterému mi touto objetí otevřeš cestu… pak po tomto úspěchu vynaložím veškeré úsilí k tomu, abych nalezl prastará zaklínadla, která mi umožní tvou duši zničit navěky.“

Byli dlouho zticha. Věděla, co musí udělat… ale děsila se toho více než čehokoliv jiného. Ten čaroděj tu na ní čekal. Celé věky. Šest generací… studoval celý svůj život… aby jí provedl tohle. Co jen může být zač, že může něco takového dokázat udělat živé bytosti?

„Můžeš kdykoliv odejít nebo odmítnout. A máš tolik času na rozmyšlenou, kolik si jen budeš přát.“

„Nepotřebuji ho.“ Zašeptala. „Udělám to.“ Rozplakala se.

< Setkání druhé >
Setkání první
Článek vložil sirien | CC BY NC (Attribution, Non-Commercial ) 16.11.2014
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 0 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.33714509010315 secREMOTE_IP: 54.92.148.165