Atas 52

"A přijde vám zajímavý?" Mužův pohled sklouznul z baculaté tváře na modrou košili, odznak s červenou kapkou a nápisem "Zdravotní sestra" vetknutý do začátku výstřihu a na jmenovku v kapsičce nad levým ňadrem, "Markéto?" Dívka sklopila oči a lehce přikývla. Tomu muži se nedá odporovat. Tomu muži se nemá odporovat. Tomu muži, se má vyjít maximálně vstříc a poskytnout mu součinnost ve všech ohledech, protože "Toto je naše perspektiva a naše budoucnost." Tak o tom alespoň mluvil ředitel, když ji k němu dnes ráno zavolali do kanceláře.

"Tento pohledný mladík", pokračoval muž "je odpovědný za smrt a neštěstí tisíců lidí. Je jako zkáza, která se vznáší nad naším městem. Oslabuje nás všechny. Žil životem zhýralce. Žádná neřest mu nebyla cizí. Zabíjel a kradl." Muž se na několik vteřin odmlčel.

„A co my, Markéto?“ Muž se podíval na dívku před ním, která se sklopenou hlavou stála u nemocničního lůžka na privátním oddělení jednotky intenzivní péče. Pozorovala špičky jeho černých, na několika místech lehce odřených bot. Mlčela. Jedno ze sluchátek jí z krku sklouzlo za límec.

"My ho necháme žít, Markéto. Protože tak je mu přáno. Protože i přes všechny ty činy, které spáchal, má stále něco, bez čeho by byl náš svět ještě horší, než je nyní."

Muž popošel k lůžku, obklopeného několika stojany plnými přístrojů. Monitory dechu, srdeční aktivity, umělé plicní ventilace, dávkování antibiotik, infuze, skenery povrchu těla a další blikající krabičky pracovaly bez ustání na udržení základních životních funkcí.

"Na druhou stranu, je tady dívka, která ve svém životě vykonala mnoho dobra. Ne nepodobná vám, Markéto. Pomáhala lidem a možná, že některé zachránila před jistou smrtí."

Znala ji. I když byla na oddělení pár dní a zatím neměla moc času se pořádně zorientovat, vrchní sestru nešlo přehlédnout. Menší, energická černovláska zodpovědná za chod celého oddělení. Obdivovala ji. Tu její vytrvalost by si přála. Jenže teď její nadřízená ležela bezvládně na lůžku před ní a barva jejího obličeje se v ničem nelišila od bílého prostěradla. Z několika drénů odkapávala krev, jinými hadičkami jí do těla tekla nová, společně s výživnými roztoky a léky.

"Ale nemá tolik štěstí jako on." Hlavou pokynul k prosklenému oknu do vedlejší kóje. "A tak, i když jsou vaše sympatie jasně na jedné straně, musíme brát v potaz i jiné principy, kterými se řídíme a které nadřazujeme nad principy ostatní." Během svých slov udělal muž několik pomalých kroků směrem ke stojanům u strany lůžka, přitom stále pozoruje mladou zdravotní sestru.

"Principy, které neurčujeme vy, nebo já, ale které vyplývají z dění mnoho pater nad námi. Takové, které drží celý náš svět v pohybu a zároveň pohromadě. Jste ještě příliš mladá na to, abyste pamatovala Rozštěpení, ale základní principy městských zón doufám chápete."

"Koncentrace. Aktivace. Udržení." vytanula jí náhle v mysli donekonečna omílaná školní mantra. Koncentrace lidské síly, znalostí, dovedností a vědění. Aktivace těchto hodnot a jejich udržení. Základní principy městských zón.

"Co se nachází za městskými zónami, Kohtová?" Před očima měla posluchárnu lékařské fakulty. Na projekční zdi pro sedm set studentů se objevil její obličej snímaný kamerou na katedře.

"Nic."

"Správně, Kohtová." ozval se profesorův hlas ze všech reproduktorů. "Velmi správně. A proti tomu nás město chrání."

Muž stál u lůžka a pozorně si ji prohlížel. Lehce přikývla.

"A proto v takových chvílích některé hodnoty blednou a postupně se ztrácí, aby se posléze vynořily na jiných místech, transformovány k všeobecnému užitku a blahu." Muž se otočil a natáhl ruku. Prst v hnědé kožené rukavici se rychle přiblížil k jednomu z přístrojů. Článek ukazováčku lehce sklouzl po plastové kolébce a podobně jako se skokan odrazí na hraně můstku, zapřel se šev rukavice o poslední výstupek vypínače. Několik diod zamrkalo, přístroj přidušeně zapípal a pumpa plicní ventilace se zastavila uprostřed cyklu.

Plošný skener životních funkcí nad lůžkem změnil barvu do červena. V dispečinku vedle sesterny se ozvalo výstražné zvonění.

"Pacienti se postupně mění," pokračoval muž klidně. "Jedni přicházejí, další odcházejí. Je tolik práce, kterou musí nová hlavní sestra zvládnout, byť je ve své funkci jen několik hodin."

Usmál se. Na chodbě se ozval dusot několika párů bot. Z úst bezvládně ležícího ženského těla na posteli se ozvalo slabé zachroptění. Když muž procházel kolem strachy strnulé dívky, zastavil se vedle ní, s očima upřenýma na dveře do kóje.

"Dejte mi na něj pozor. Ne všichni andělé létají do nebe."

Dveře se kvapem odsunuly a dovnitř vběhly dvě staniční sestry, těsně následované rozespalým doktorem. Ze strnulosti ji probudilo zacloumání. Obrátila stále napůl nepřítomný obličej k jedné ze sester.

"Smrt nastala 22:13." odvětila na nepoloženou otázku a pohlédla zpátky ke dveřím. Muž se teď díval na shon v místnosti z chodby skrz jejich prosklenou část. Znovu se usmál a spiklenecky na ni mrknul.

Najel na stezku, která vedla za město. Naftový motor Pancíře slabě zahučel a kola se líně opřela do rozmoklé šotoliny. Pneumatiky neochotně mlely ranní déšť smíchaný s letitými nánosy popílku a strusky z vysokých pecí. Nad korbou se mihlo několik řad potrubí s rozpáranou izolací, která se v cárech otírala o přední sklo. Pancíř nadskočil, jak se některé z kol dostalo na ostrůvek asfaltových bublin. Boční stěny korby občas šlehla větev naklánějících se listnatých náletů.

Nad haldami se několikrát zablesklo. Ranní bouřku vystřídaly majáky pohotovostní letky. Sešlápl pedál plynu na špinavou podlahu, zadní kola se několikrát v humusu protočila naprázdno, než narazila na pevné podloží a Pancíř vyrazil vpřed. Nad řídkým porostem se líně zakolébal velitelský koráb a z jeho pootevřených útrob, jak z rozříznutého břicha vyletěl tucet malých sond. Než je stihla zemská přitažlivost roztříštit na marné kousky o kameny pod nimi, rozjely se jejich rotory do otáček a hejno se pohnulo k cíli.

Z rotačního kulometu se sypaly prázdné nábojnice, s rachotem sjížděly po zaprášené oceli a padaly do bahna vyjetých kolejí nočního expresu. Fosforeskující náboje řezaly do noční oblohy jasné přímky chybných výstřelů. Mezera mezi Pancířem a sondami se zkracovala. Nestíhal sledovat cestu před sebou a souběžně zaměřovat nalétající cíle. Rychlopalný kanón pleskal do tmy jeden zbytečný výstřel za druhým. Nad korbou se ozval zvuk, jako když roztrhne prostěradlo a dovnitř vpadla stovka drobných zkurvysynů, kteří projeli dřevěnými bednami a zasekli se dobré dva centimetry pod ocelové desky na podlaze.

Na vteřinu pustil oči z reflektory osvětlené cesty a zabořil obličej do okuláru. Kanón se otočil k novému cíli a vysypal tím směrem další dávku železa. Třikrát prostřelený rotor poslal sondu v kotoulech po svahu haldy dolů k řece. Při každém otočení, kdy se vrtulová sekce opřela o zem, z ní odlétla hrst součástek a rozstříkla se do zažloutlé trávy jako zvratky opilce.

Pancíř najel na balvan a celý se naklonil na levý bok. Hlava mu přitom sjela z okuláru, zvrátila se dozadu a pak prudce narazila do jeho okraje, když kola dopadla zpět na zem. Rozseklé obočí se zrychlenými údery srdce plnilo krví, stékající přes pravé oko. Narval ksicht zpátky do mezery pro oči a nechal krev kapat pro změnu na rameno. Kanón se natočil do nové polohy. Stisk spouště nechal několikrát otočit podavač za hlavní a zápalník mlátit zběsile do patron. Z hlavně se zakouřilo.

Další dávka jedné ze sond do korby si prosekala cestu zbytkem beden i těly nezvaných pasažérů za nimi, které přibila ke stále více nadskakující podlaze. Pancíř se řítil temným koridorem mezi řekou a nekonečným pásem hald. Odtrhnul obličej od okuláru, aby chvíli sledoval cestu a držel sebe i náklad ve sjízdném pásu.