Z plamenů města

Část II.

Běželi jsme směrem k molu, skrz bránu, teď to totiž musí vyjít. Už nemají čas na to mě hledat, pokud nechtějí, aby jejich město lehlo popelem, což je tedy nádherná představa. A v tom do mě vrazil Ulman.
“Co-co tu...co se tu děje?” vyhrkl ze sebe enerskou řečí, zjevně překvapen.
“No co by, trochu nám to hoří.” odvětil jsem s blahým úsměvem.
Polanka mě stiskla a když jsem se jí podíval do tváře, byla zvláštní. “Co se děje,” řekla suše, než se jí zadrhl hlas. Polkla, “co to má znamenat? Co říkáte?” dodala s větší rázností a rozhodností v hlase, jako by snad poprvé za naše setkání chtěla v něčem oponovat.
“Hej vy tam, co tam děláte?” rozlehl se křik strážného. Při pohledu na nás asi začal mít podezření, že by jsme mohli být někdo, kdo tu nemá co dělat. Pár okamžiků jsme stáli a hleděli na něho a na sebe, než však někoho něco napadlo. Ozval se jiný hlas.

Ener-kapitán chce zachránit koboldy?
“Zadrž dech, až poběžíme okolo stráží.”
U brány do citadely stáli dva. Voloďa šáh do kabátu. Hodil věc po nich. Pak si vyhrnul límec. Běžel kolem nich. Oni totiž padli na zem. Bez dechu jsem utíkal za ním. Odkopl první zámek. Pak otevřel další klec.
“Veď je.”
Nabrali jsme několik koboldů. Ukázal jsem jim svobodu. Šli za mnou. Pak se zastavil. “Musíme zpátky, víc už nezvládneme.”
“Musíme! Všechny je zachráníme!”
“Nedělej to, je jich moc!”

Vrhl jsem se k další kleci. Odklopil ji. Ze shora běželi ke mě. Měli v rukách zbraně. Meče a halapartny. Viděl jsem dalšího kobolda. Byl nadšený. Viděl ve mě naději. Nemohl jsem ho tam nechat. Běžel jsem. Stráže se blížili. Otevřel mu dveře. V tom přiběhli. Jeden z nich mě sekl. Ucítil jsem bolest v paži. Skutálel jsem se na cestu. Viděl jsem je. Bili ho.

“Prostě uteč.” uslyšel jsem kapitána. Hodil mým směrem to co předtím. Na okamžik jsem ztratil vědomí.

A pak jsem uslyšel výstřel. Vrhl jsem se k pontu a běžel pryč. Ten námořník mi byl však v patách. Otočil jsem se a soustředil, když běžel přes mostek z paluby, vyskočila z vody ryba a smetla jej dolů. Nevím jak se jí říká, ale asi to pro něj nebude příjemné, když má takové ty ostré zuby. Sebral jsem ten meč, co upustil, když padal a vyrazil od lodi. Pak jsem se ale zarazil - a kam vlastně dál?

Uviděl jsem plameny, jak šlehají z vedlejší čtvrti. I když prvotní instinkt by mě velel utéct, uvědomil jsem si, že kde je oheň, je i velitel, takže jsem se vydal vpřed k bráně. Když jsem se k ní blížil, uviděl jsem je, jak tam stojí a s někým mluví.

Ten hlas mě zarazil. Byl takový, rozkazovačný.
“Neodejdete. Přístav je příliš hlídaný, ale můžeme si zahrát hru, jestli budeš chtít.”
“Já nehraji hry s cháskou, jako jste vy.”
“Ale copak, jestli mě chceš urazit budeš se muset víc snažit. Jestli chceš ještě chvíli žít, raději bys neměl zkoušel utéct, stráží je tu dostatek.”
“Abys ale nepromarnil čas, a měl stále čemu vládnout.”
“Za ty hnusy zaplatíš, nechápu, jak někdo může mít takovou zvrácenou choutku v ohni.”

Probral jsem se. Kousek ode mě ležel strážný. Asi jich se sem stahovalo víc. Otočil jsem se. Rozeběhl se koridorem mezi hradbami citadely k bráně. Pár koboldů na mě zíralo. Ať běží za mnou. Běžel jsem dolů. Ležel tu strážný s prostřeleným obličejem. Věděl jsem co je za mnou. Někteří leželi na zemi a nemohli se osvobodit. Ale utíkali jsme do přístavu. Ve čtvrti hořelo. Proběhl jsem další bránou a byl tu nachystaný Voloďa.

Viděl jsem velitele, jak se obrací, a začíná utíkat. Strhl Polanku za ruku, teda, takhle se k ní chovat. Soustředil jsem se, sice jsem měl meč, ale okolo stálo několik stráží a někteří snad i na hradbách, boj neměl smysl. Zezadu však vytrhli koboldi a kapitán, který měl v ruce pistoli. Vtrhl jsem proto do bitvy.

Náš velitel Vladimír utíkal mým směrem s Polankou následovaný Ulmanem. Na ně se však strhla salva šípů. Zaútočil jsem na nejbližšího vojáka, abych ji ochránil a po pár útocích jej srazil k zemi. To už za mnou mířili Bubu a Abubu s ostatními koboldy, popohánění kapitánem Krásným. Za sebe odhodil kouřový granát, který záhy začal čoudit. Utíkali jsme k lodi, protože už nebyla jiná cesta, asi všichni jsme doufali, že stihne dostatečně rychle odplout z přístavu.

Velitel se ploužil, měl v noze zaražený šíp a tak jsem jej chytil a pomáhal mu. Polanka vedle nás. Když jsem se však otočil, uviděl jsem toho člověka, se kterým jsme mluvili ve vězení, snad nějaký místní panovník. Stál u Ulmana a s pohledem na nás mu zarazil meč do těla. Slyšeli jsme jeho křik.

Když jsme doběhli na kraj mola, loď se již lehce odrážela od břehu. Přehodili jsme velitele přes palubu a pak jsme pomohl i Polance. Voloďa zaklekl a vystřelil z píšťaly. Koboldi svižně skákali na palubu, ale všiml jsem si, že Bubovi prýští krev z rány na boku a těžko se mu jde. Proto jsem mu pomohl se dostat nahoru.

Náhle však vyletěla nějaká bedna a zasáhla mě, stihl jsem se zakrýt, ale rána mě srazila. Stál jsem na kraji mola, takže jsem padl do vody. Nevěděl jsem co se děje a kopal jsem kolem sebe, snažil jsem se něčeho chytit. Otřela se o mě nějaká šupinatá potvora. Pak mi to scvaklo a byl jsem vděčný Devaře za to, že to mě zachrání.