Z plamenů města

Poněkud netradiční počin z mého pera. Tomuto průběhu událostí předcházelo dobrodružství, kdy se družina se snahou vrátit se do své domoviny dostala do přístavu, kde nalezly tajnou skupinu enerů. Od nich se jim dostalo přijetí, i když poněkud nevlídné vzhledem k jisté nabubřelosti velitele. Díky jeho "uznávané" autoritě v jednotce pak ztropili nemalý rozruch a konfrontovali se s hlavou města (shodou okolností zkušený voják). Hráči se nakonec rozhodli nechat uzavření dobrodružství v mých rukách, neboť již neměli mentální sílu na vymýšlení a dohrávání plánu. Jednotlivé odstavce jsou pak duševní pochody členů jednotky v tomto pořadí: velitel rotný Vladimír Ivanov (ener), svobodník Bubu (kobold) a svobodník Tork (satyr), hráno ve světě Končiny
Napsal Haplo
Obsah článku:

Část I.

Kroky dusaly po ulicích. Bylo jich spoustu. Těžko říct, jestli mi na nich záleželo. Byli to lidi, možná barbaři, nebo nějaká jiná cháska tohoto prokletého světa. Kdyby alespoň neměl tak honosné jméno: Arbora. Jako by si nějací vysocí hodnostáři usmysleli, že si vytvoří svůj vlastní domov a postupem času jej zanesli cetkami a rozbitým harampádím, které už nikdo nepoužívá. Ale tohle mi vzít nemohli, tu krásu kterou dokáži vytvořit; a jestli si myslí, že si nechám ujít ten pohled z odplouvající lodě, tak se pletou.

Ale popravdě, už mi došly nápady, chtělo by to nějak nažhavit hlavu, abych se z tohoto sajrajtu dostal. Vklouzl jsem zpět na ulici a s vědrem jsem pobíhal směrem k východní bráně. Uviděl jsem ji, trochu poděšenou a ona zvedla zrak přímo na mě. Polanka, nebo jak že se to jmenovala, nějakým způsobem jsem se stal středobodem jejího života, což možná zachrání ten můj. Upustila kýbl z ruk a běžela ke mě, a s třaslavým hlasem mi sdělovala, že hoří město; jako bych to nevěděl.

Její mysl však byla dosti čitelná, abych věděl, že je to moje příležitost. S naléhavostí v hlase, kterou jsem sám sebe překvapil, jsem tahal za její nitky, aby šla k bráně a přesvědčila stráže, že je třeba další pomoci. Nebylo to těžké a už se vrhala na cestu téměř ztrácejíc rovnováhu. Pospíchal jsem za ní, abych mohl proklouznout, ale jelikož nejbližší brána stála směrem k citadele, nebyl jsem z toho až tolik nadšen.


Zase ti chytrolíni melou panty. Šupiny mě už tolik svrbí. Sluníčko by se šiklo. Hezky rozpaluje. Hele copak to tam je. Tihle vojáci jsou ale votravní. Zdrhat by se chtělo. A ten mluvka mě vzal za řetězy. Jak teda uteču. A jak utečou i ostatní?

Mluvka se zastavil. Něco říkal. Pak mi šáh na okovy. Chtěl mě táhnout. Zmetek. Táhl směrem k bráně. Asi půjdeme zpátky. Pak jsem si toho všiml. Kumpáni se vytratili. Teď už jsou jen dva.


Spoustu věcí jsem se v tomto světě, jak mu říkají civilizovaný, naučil. A popravdě, teď u toho stožáru už moc věcí neudělám. I když, teď mě možná něco napadlo, jak se tak koukám na tu vodu kolem. Vlastně jak poprvé, když jsem cítil, že tu energii můžu využít. A to bych mohl zkusit, nějací tvorové tu jsou.

Zavřel jsem tedy oči, ale než jsem se o něco vůbec pokusil, tak slyším nějaké cupitavé kroky. Se zvědavostí je znovu otvírám abych viděl, jak ke mě běží nějaký malý člověk, tedy kluk. Jak přecházel mostek, zavolal na něj ten chlápek, co mě asi hlídal, ať ke mě nechodí moc blízko, že prý jsem nebezpečná zrůda. On jen něco zašvitořil a už stál přede mnou.
“Ahoj.”
Zírám jako koza a přemítám, co to má znamenat.
“Já myslel, že satyři mají rohy, jak to, že je nemáš ty?”
Aha, takže přišel, aby se mi posmíval.
“Moc toho nenamluvíš. Ale co. Raději poběžím, než to bude divné. Hlavně počkej, až uslyšíš výstřel a ten dárek máš v třetí bedně zprava.”


Nechápavě jsem zvedl hlavu abych si všiml, jak z města začíná stoupat dým. Buďto jsem zapomněl, jak se mluví lidskou řečí, nebo to byl nějaký sen. Nicméně divné to bylo ještě než odběhl, takže to se mu nepovedlo. Ta druhá věc mi došla, když jsem ucítil, že pouta netáhnou jak předtím a viděl jsem, jak si během odbíhání mimochodem pohrává se dýkou.

Co mi ale doteď vrtá hlavou, je ta poslední část věty.


Něco bylo jinak. Jak jsem hleděl na bránu, už byla otevřená a dovnitř vbíhali muži s tesařskými sekerami. Polanka se na mě podívala. Já jsem se rozhlédl okolo. Tady nehořelo, ale vedlejší blok šlehal plameny. Muselo to být vidět na mé tváři, protože v její se objevil napůl vyděšený, napůl překvapený výraz.


Strhl jsem Mluvku dolů. Nečekal to. Pak jeden ze strážných padl. Nevím jak. Rychle jsem se odkutálel. Jedna halapartna mířila na mě. S řetězy se blbě bojuje. Raději jsem uskočil. Voloďa se staral. Tak jsem skočil na druhého. Držel jsem ho řetězy za krk. Potom se Voloďa do nich trefil. Povolily. S šibalským úsměvem ukázal na hrad. “Koboldi?” (Tedy: ssss šššibalssským ússsměvem, pozn. autora)


No, ale zatím co budu čekat, bych mohl i tak něco dělat. Soustředil jsem tedy sílu a cítil, jak proudem plavou tvorové. Byli klidní a nevyrušení, ale já jsem je trochu popohnal a tak začali plavat tam, kde cítili, že je to potřeba - kam jsem jim řekl.


< Část I >
Část II
Napsal Haplo 12.04.2018
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.13854193687439 secREMOTE_IP: 54.227.136.157