Qeull´all´Tanis

Mohutná citadela byla vidět ze všech stran a čím víc jsem se blížil, tím více mi připadala okouzlující. Dcera hradního pána se měla během zítřejšího dne vdát za šlechtice, odkudsi z Amnu.
Napsal Veritas
A já jsem se rozhodl, že když už je tady něco takového, proč bych sem nezašel a nezkusil vydělat nějaké peníze zpěvem. Nás bardy potřebují všude. A tak já a moje harfa jsme se vydali vydělávat. Na hrad směřovalo mnoho lidí a tak jsem se vmísil do davu, který vířil a hrál všemi barvami. Byli zde šlechtici, obchodníci i prostí vesničané. A všichni mířili na hrad. Ten vypadal jako velký kus zdobeného dortu. Ověšen vlajkami, na hradbách trubadúři, kteří vyhrávali veselé melodie a v podhradí vojáci ve svých pestrých stejnokrojích, které měli ušité jen pro tuhle jedinou slavnost. Vše bylo tak krásně veselé, dokonce i počasí, jako by chtělo ukázat dokonalost této slavnosti, se vydařilo: modrá obloha, lehký vánek a slunce, které vše ukazovalo v těch lepších barvách. Snad se dostanu i na hostinu, protože ta bude velmi velkolepá.
Ale ještě byl čas a tak jsem zamířil přímo do nejbližší hospody, kde se najím a dozvím nějaké další informace. Nejbližší hostinec se jmenoval U Veselého oběšence. Název sice nebyl moc povzbudivý, ale to si vynahradil krásnou vůní pečeného masa, která se nesla zevnitř, až se mi zbíhaly sliny. Zamířil jsem rovnou dovnitř. S klidem jsem vešel a pozoroval okolí ještě předtím, než jsem si vybral místo blízko východu - jeden nikdy neví, kdy se strhne rvačka. Hostinský přišel během chvilky, zvídavě mě prozkoumal a pak se zeptal: „Co si budou přát, mistře?“ „Mistře?“ zeptal jsem se pro změnu já. „No jistě že mistře, copak nemaj tu harfu na hraní?“ „Ach tak, mám ji na hraní, ale jako hladovému mi to moc nejde.“ „Jistě, dáte si kýtu z divočáka?“ „Kýtu z divočáka a pohár piva.“ Hostinský odklusal, aby vyplnil má přání a já zatím zálibně přejel po strunách, které vydaly příjemný tón. Několik hlav se ke mně otočilo a já se na ně usmál, vzal harfu do ruky a začal lehce prozpěvovat. Ruch v hospodě pomalu zanikal, až se jí nesl jen můj hlas, který navozoval příjemnou atmosféru. Vytvářel jsem jemné předivo příběhů o rytířích, magii a krásných ženách. Za chvíli se celá hospoda dívala jen na mě a já pokračoval dál.
Když jsem po chvilce dohrál, neozvalo se nic, co by narušilo dokonalé ticho, které se stávalo až nechutně hlasité. Jeden z mužů, kteří měli na sobě barvy místních vojáků, se zvedl, podíval na mě a řekl: „Barde, myslím, že jsi právě vyhrál pozvání na hrad. Nic takového jsem ještě neslyšel.“ Pak se ozval šum, jak někteří muži vstávali a nabízeli mi peníze, když zahraji ještě jednou. „Přátelé! Nechte mě najíst a pak se uvidí.“ Voják mezitím došel ke mně, přisedl si a začal se mnou rozhovor ve velmi přátelském duchu. „Chlape ty se budeš paní Nalii líbit! A tomu jejímu fouňovi snad taky!“ a pořádně mě poplácal po zádech. Když hostinský přinesl kýtu i s pivem, pořádně jsem se najedl a zahrál ještě několik balad, a snad by mě ani nepropustili, kdyby mě ten voják, nedostal ven. „Díky, jak se vlastně jmenuješ?“ Podíval se na mě s úsměvem a s komickým výrazem sepjal podpatky, zasalutoval: „Pane, Rebat Baren! K Vašim službám,pane!“ Lidé kolem nás se začali zastavovat a zvědavě si nás prohlížet, tak jsme se radši vydali do hradu. „A ty barde, jak ti říkají?“ „Qeull´all´Tanis.“ „Cože? Odkud ty vlastně jsi s takovým jménem?“ „Já sám nevím, pořád cestuji a už ani nevím odkud vlastně jsem. Ale jméno je zvláštní kvůli mé rase. Jsem půlelf. Ani elf, ani člověk. A tak jsem doma všude, kde se dá.“ Rebat se na mě podíval, pokýval hlavou a celý zbytek cesty už mlčel jako by na něco usilovně myslel. Já jsem ho v jeho myšlenkách nerušil a děkoval Tymoře za tenhle kousek štěstí, že se dostanu až na hrad.
Prošli jsme na samotné nádvoří, kdy bylo velmi rušno, byl zde trh a tak se lidé z širokého okolí scházeli sem za nákupem. Kupci vykřikovali nabídky, byl zde slyšet hlahol smlouvání, klidné hlasy vypravěčů příběhů, které sem přivábilo velké množství lidí a to všechno se mísilo, vřelo a pohybovalo se jako jednolitá masa zvuků a těl. Rebat mě protlačil celým tím shromážděním až na konec k ubikacím stráží, které stály těsně pod hradbami. Vešli jsem dovnitř, tam byl dokonalý klid a ticho, jako by nás magií něco oddělilo od dění venku. Rebat se na mě podíval a jako na vysvětlenou, bouchl rukou do zdi. „Kvalitní zeď barde, lepší než cokoliv jiného, chrání před zimou, horkem a tím protivným hlukem venku.“
Rychle jsme prošli ubikacemi a stanuli přede dveřmi, kudy asi procházeli vojáci přímo do hradu. Rebat je otevřel a já ho jen následoval dovnitř. Hrad byl skutečně velmi bohatý, neboť na stěnách viseli gobelíny, okolo chodby byly rozmístěny nejrůznější sochy a občas i nějaký kus výzbroje. Procházeli jsme chodbami až jsme s dostali do hlavního sálu, kterému dominoval ohromný stůl asi tak pro 60-80 lidí, tento stůl vypadal velmi starobyle a měl velmi nádherně zdobenou plochu stolu, pro každého hosta tam byl vyryt nějaký reliéf, tu obrázek letícího pegase vykládaný perletí, tu znázorněna sopka vrhající lávu, která byla vyložena jakýmsi červeným dřevem. A tak to šlo místo po místu, ani jeden obraz nebyl stejný. Na konci místnosti stál vyřezávaný a zlatem zdobený trůn, což mě celkem zarazilo, nebývalo zvykem aby pán takového panství vlastnil takto zdobený a starobylý trůn.
A na trůnu seděl muž jehož věk se dal odhadnou tak okolo 50 let, rysy strhané námahou a kdysi krásné vlasy teď již bílé pod majestátem stáří. Na sobě měl jednoduché šaty, které nenaznačovali nic o původu a na krku mu visel velký zelený safír, který jako by planul vlastním životem. Celkově působil velmi unaveně a trochu jako bez života. Rebat k němu přišel a pošeptaje mu něco do ucha, ukázal na mě. Pokusil jsem se usmát a zapůsobit příjemným dojmem. Starý pán se usmál, kývl na mě abych přistoupil blíže a důkladně si mě prohlédl. Prohlídka trvala jen několik minut, ale starý pán byl očividně uspokojen.
„Myslím že budeme potěšeni když budeš na dnešním večeru zpívat a hrát pro pobavení mé dcery a jejího snoubence pana vévodu de Celliniho.“
„Bude mi potěšením.“ Odvětil jsem a vydal se zpět do vojenských ubikací, kde si s Rebatem zahrajeme karty a něco popijeme.
Strávili jsme tam velmi příjemné hodiny, bez toho aniž by nás někdo otravoval nebo rušil. Když udeřila šestá hodina, Rebat vstal, nalil pohár vína, zhluboka se napil a poté si mohutnou pravicí utřel bradu. „Tak pojď, všichni na nás čekají.“ Opět jsme procházeli, hradem, ale tentokrát zde pobíhali sluhové, poslíčci, kuchaři a tu a tam se mihl i některý z vojáků. V sále na nás již čekali, dostavili jsme se akorát včas.
Snoubenec slečny Nalie, dcery hradního pána seděl po levici a samotná Nalie seděla po pravici. Byla překrásná. Měl jsem pocit jako by mě osvítil některý z bohů, byla velmi půvabná, ušlechtilé rysy dokonale ladily s jejíma pohybama, když kráčela tak se vznášela a měl jsem pocit, že co nevidět začne dělat piruety. Byla dokonalým protikladem ke svému snoubenci vévodovi de Cellinimu. Ten měl výšku okolo 160 cm, pískově žluté vlasy se leskly mastnotou, očička mu jezdili z místa na místo a uprostřed obličeje se klenul ohavný červený nos. Ostatní hosté většinou jedli velmi elegantně, ale vyskytli se i velmi zajímavé situace.
Zatímco hosté jedli, já jsem se pustil do ladění mého jemného nástroje, harfa jemně zabzučela, když jsem ji konečně správně naladil a spustila jemnou melodii. Pomalu jsem získával pozornost hostů, až jsem k té melodii přidal i svůj hlas. Zpíval jsem bezmála hodinu a půl. O všem možném, pěl ódy na statečnost hrdinů, prohnanost kouzelníků, krásu princezen a ctnost rytířů. Hosté mi skutečně věnovali pozornost a když jsem skončil sálem zazněl jemný potlesk, který vyvolala slečna Nalie, ale šířil se lavinovitě dál.
Pán hradu D´Arnise, si mě zavolal pokynutím pravice a hodil mi docela tučně naditý měšec, ve kterém do zálibně zacinkalo. Poklonil jsem se a vycouval ze sálů, abych si mohl své bohatství užít. Tak práce tady byla ukončena, ale příliš se mi odsuď nechtělo, Nalie mě příliš přitahovala, a z pohledů tam v sálu jsem věděl, že ani já jí nejsem úplně lhostejný a ten snoubenec by snad nepřitahoval ani jedovatou ropuchu, která má naprosto mizerný vkus a před tím měla poměr s napůl dementním žabákem. Ale byl to šlechtic a to něco znamenalo, třeba to, že si mám nechat zajít chuť.
Hodinku jsem strávil v kuchyni a oblažoval kuchařky svou přítomností, a oni mi to vracely pomocí tu kouska kuřátka, tu nadívaný losos. Bylo to vynikající! Cestou ven z kuchyně se mi povedlo „najít“ lahvinku vynikajícího vína, které toho skutečně hodně pamatovalo. Lahvinka putovala do jedné z mých mošen.
Chvilku jsem bloumal po hradě a hledal tiché místečko, kde si budu moci užít a spočítat své nově nabyté bohatství a náležitě oslavit. Našel jsem tichou chodbu, která přímo sousedila s hlavní průchodem do sálu, ale provoz tu byl skutečně slabý. Posadil jsem se do jednoho z výklenků, který se nacházel v tmě ale mě příliš nevadilo, díky svému dědictví po předcích jsem viděl i po tmě. Počítal jsem jeden zlaťák po druhém a když jsem došel k číslu 79 zlatých, někdo vstoupil do chodby a vtáhl sebou jakousi postavu. Násilník byl malé postavy, a ta osoba se kterou očividně zápasil byla žena. No to jsem nemohl nechat být.
Vylezl jsem ven z výklenku a vydal se k místě zápasu. Čím jsem byl blíž, tím více jsem rozuměl, co tomu co se děje. Snoubenec Nalie ji sem vtáhl pod jakousi záminkou a ona z toho nebyla příliš nadšena, asi za to mohl i alkohol, kterého měl vévoda více než požehnaně.
„Vévodo, pusťte mě! Hned!“ Naliin hlas zněl chodbou jako prásknutí bičem.
„Ale, ale milá, už jsme skoro svoji, copak ty ostychy?“
„Já si Vás nevezmu! Nikdo a nic mě k tomu nedonutí. A jděte ode mě, hned!“
Pochopil jsem, že tady slova nepomohou, a tak jsem beze slov srazil vévodu k zemi. Ten poté, co inkasoval můj úder, se složil na zem a už se ani nehnul.
„Jste v pořádku, slečno?“
„To jste neměl dělat, on se Vám pomstí, ale děkuji, bylo to velmi milé.“ Nalie se ke mně naklonila a políbila mě na tvář, pak zmizela v chodbách. Je skutečně půvabná. Vévoda se mezitím, co jsem se loučil s Nalií, postavil zpět na nohy, vytáhl dýku a vrhl se po mě. Zezadu. Úder jsem nečekal, ale neskutečnou náhodou jsem se v tu chvíli pohnul takovým směrem, že jsem se vyhnul vévodově ráně. Neměl jsem zbraň a navíc jsem se cítil velmi pomalý, jako by malátný. Přesto jsme s vévodou kroužili kolem sebe, jako supové. On se vrhnul proti mně, já ho popadl za ruku, kterou jsem mu zkroutil a mrštil jím o zem. Vévoda se nehýbal, zřejmě jsem jej omráčil. Klekl jsem si k němu a obrátil jej na záda. Hups! Vévoda se nabodl na svou vlastní dýku. Ta byla zřejmě potřena prudkým jedem a tak okamžitě zemřel. Chudák, i když příliš líto mi jej nebylo.
„Pane?!“ sakra to bylo hodně blízko, zřejmě jej někdo hledá. Rychle jsem jej prohledal, našel nějaké drobné zlaté a vydal se pryč na hlavní chodbu, kde se ztratím mezi sloužícími. Vyšel jsem na chodbu a oslepilo mě prudké světlo, které tam všude bylo. Zaclonil jsem si rukou oči, a pak z jasného světla vylezl jakýsi žoldnéř, kroužková košile, u pasu meč a malý štít a hlavně neměl žádnou uniformu, jednoznačný žoldnéř. „Neviděl jsi někde vévodu de Celliniho?“ „Ne, pane, nikoho jsem neviděl.“ Žoldák se na mě podíval a jeho oči padly na mou ruku, kterou jsem obracel vévodu, zůstala na ní krev. Krev aristokrata, která se trestala provazem.
Otočil jsem se a vydal se na zuřivý úprk chodbami hradu. Jen jsem slyšel jak žoldák něco řve a houf pronásledovatelů se zvětšuje. Po chvíli jsem je setřásl a proklouzl až před hrad, kde byla hračka se jim ztratit mezi lidmi, kteří slavili. Propletl jsem se mezi nimi a vydal se směrem na jih, kde najdu záchranu a moc panstva nebude tak silná.
Zběsilý úprk během noci mi sice dal několik hodin náskoku, ale oni si mě najdou. Musím opravdu pospíchat. Po pochodu, který trval něco okolo jedné hodiny, jsem se dostal před hospodu, kde se ubytovávali lidé směřující do města nebo na hrad. Vplížil jsem se dovnitř a doufal, že si mě nikdo nevšimne. Proklouzl jsem až k výčepu, kde měl službu obtloustlý hostinský s dobráckým úsměvem na rtech.
Usmál jsem se na něj a medovým hlasem jsem začal lhát až se kopce zelenaly. „Víš kamaráde, tady ve městě mi obchody nešly tak jak jsem myslel, můžu u tebe zastavit své věci? Jednou se pro ně vrátím.“ „A kolik by jsi za ně chtěl?“ Ano, ano, pod dobráckou maskou tvrdý obchodník. Na pult jsem položil harfu, zdobenou dýku a několik knih s příběhy. „Cením si je na takových 15 zlatých, ta harfa je mistrovský kus.“ Hostinský se usmál, věděl stejně jako já, že cena harfy převyšuje 100 zlatých a že se pro ní nikdy nevrátím. „Beru, plácneme si.“ Tak jsem dovršil své mění na sto zlatých. A vydal se na cestu do Beregostu. Utíkal jsem, skrýval se, čekal a neustále pochodoval směrem k jihu.
Po dvou dnech mě dohnala skupina 5 jezdců, lehce ozbrojení žoldáci podobní tomu, který mě odhalil. Vzali mě do kroužku a já už jen čekal kdy mě popraví. „Chlapci, snad nebude tak zle, tady už jste mimo dosah moci vašeho pána.“ Jeden z nich vytáhl meč, ukázal mi jej a zálibně přejel po ostří „Toto je moc mého pána a já si ji nosím sebou.“
V zákrutu cesty se objevily dvě postavy, mladší muž v bílém rouchu a robustní muž, který měl obličej ukrytý v stínu kápě. A zamířili k nám.
„No a kolik by stálo, aby sis ji odnesl sebou?“ Na ta slova reagovali muži mohutným smíchem, vůdce je utišil, zamyslel se a pak řekl: „Tolik nemáš.“ Oba muži nás mezitím pozorovali a došlo jim, že já nejsem ten špatný, tak temná postava přistoupila ke mně a pošeptala mi do ucha, že mi půjčí 30 zlatých, kdybych potřeboval, ale že mu je musím vrátit. Vůdce se mezitím domlouval se svými muži na ceně za mou hlavu. „30 zlatých, každému!“ „Ne! Dám vám 20 zlatých.“ „26!“ V duchu jsem si položky sečetl, potřebuji 130 zlatých. Mám sto a třicet mi půjčí onen neznámý. „Dobrá!“ a vyplatil jsem žoldáky poctivým zlatem. Ti když dostali své zlato, tak obrátili koně zpět na sever a během několika minut zmizeli za zatáčkou cesty.
Obrátil jsem se k neznámému dobrodinci, který mi tak bleskurychle půjčil třicet zlatých. „Těší mě, jmenuji se Qeull´all´Tanis a měl jsem drobný problém s lidmi na severu. Díky za pomoc při jeho řešení.“ Temná postava se ke mně obrátila a mrazivým hlasem odvětila: „Dej si pozor, ať nemáš problém i s lidmi tady na Jihu. Problémovým lidem se tady nedaří, ale pokud budeš chtít, můžeš jít kousek s námi, směřujeme do Beregostu.“ „Neřekl bych, že mám na výběr.“ „Správně, chytrý kluk, nemáš.“ A tak jsem se vydal na cestu s mými novými společníky.
Jedna z mých starších povídek, zřejmě je to konečná verze s otevřeným koncem.
- převzato z CzechDnD reloaded -
Napsal Veritas 16.11.2006
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 0 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.11494612693787 secREMOTE_IP: 44.204.164.147