Ruiny

Zápisky, jež vlastní rukou sepsal Ae~Rijan, bojovník boží.
Napsal Rytíř
Bylo to jako nějaký nekonečný zlý sen.

Kouzelné světlo hobitovy lampy odhalovalo jen další a další zákruty a slepé odbočky, naše kroky se ozvěnou vracely od stěn tunelu, které jednou byly na dosah ruky a za chvíli se ztrácely ve stínech za dosahem světla. Vlasy slepené potem mě pod přilbou svědily a oči mě pálily od neustálého pozorování rohů a křižovatek. Pořád jsem v očekávání nenadálého útoku svíral svůj meč, nastavoval nepříteli jeho ostrou čepel a pevnou hradbu svého štítu. Nepřátel však bylo málo, když nepočítám zástupy pochybností a výčitek. Po hodinách strávených blouděním tím starým dolem jsem takřka s radostí vítal každý boj, to rozptýlení v nekonečně napjaté pozornosti. Ale s každým dalším rychlým vítězstvím se moje obavy zvětšovaly.

"To přece nemůže být tak snadné?" říkal jsem si. "Co se stane? Co na nás číhá v té temnotě?" Bůh byl hrozně daleko. Tady, pod zemí, bez nekonečné oblohy nad hlavou, bez slunce a větru, bez hvězd a měsíce, jsem si připadal jako v pasti. Jako zaživa pohřbený, předem odepsaný. Takový pocit bezmoci jsem dosud nezažil. Modlitby nepomáhaly a pohled na unavené a nejisté společníky mě v tom pocitu jen utvrzoval. Mohli jsme tu zůstat celé dny. Ruka mi znovu zabloudila k čutoře na opasku. Jediná naše voda. A bylo nás sedm. Ještě stále. Štěstí, že jsem nechal Hariba nahoře. Snad alespoň on se s Hartakanem zachrání!

Zatímco jsme opatrně prozkoumávali další a další podlaží dolu, vzpomínal jsem na to, co nás sem dostalo.

Vzpomínal jsem na naší rozjařenost, na svou sebejistotu, s níž jsem přijal prokletí Rytíře stínů a beze strachu a bez váhání mu vrazil svůj meč do lebky. S pochmurným zadostiučiněním jsem pak sledoval, jak se jeho nemrtvé tělo mění v obláček dýmu a pomalu vtéká do díry pod Železným stromem. Ten podivný čaroděj říkal, že se tomu nedá zabránit. Že ho není možné zabít. Tehdy jsem si však byl jistý, že já to dokážu. Bůh byl blízko a souhlasně přikyvoval.

V temnotě dolu už jsem svůj čin neviděl v tak jásavých barvách. Aureola hrdinství se rozplynula v návalech pochybnostech a viny. Neboť když jsme za pomoci magie toho čaroděje zvětšili díru a dostali se do hrobky, kde Rytíř sbíral sílu na půlnoc, aby mě mohl podle svého slibu přijít zabít, zjistili jsme, že má strážce. Strážce zdatné a jen stěží překonatelné. Nebyli bychom boj s nimi přežili, nebýt odvážného, hbitého Luena, jenž odhalil tajemství jejich povinnosti a v poslední chvíli je zastavil. Byly to totiž jen zabijácké sochy, bez života a bez rozumu (o to však silnější v boji) a stačilo jediné správné slovo, aby nehybně stanuly na místě. Boj s nimi nás však stál tolik sil, že jsem se začal bát otevření hrobky Rytíře i za denního světla. Všichni jsme byli více či méně zraněni. A čaroděj tam nebyl, když by ho bylo nejvíce třeba. Byl jsem přesvědčen, že za současného stavu nemáme šanci Rytíře znovu porazit.

A myslel jsem si to i dole, když jsem znovu s bezmocným skřípěním zubů vzpomínal, jak jsme o překot prchali z hrobky dál do nitra hory v zoufalé snaze vyhnout se střetu s Rytířem, který jako nehmotný stín, hrozivější než předtím, přišel bez volání, povstal ze svého hrobu, aby dokončil, co v noci započal. Bylo naše štěstí a jediná záchrana, že dveře hlídala další socha, pozůstatek z dob, kdy hrobka nebyla doupětem zla, ale sloužila jako svatyně a místo posledního odpočinku mocného paladina, chrabrého a oddaného víře v dobrého boha. Přes ní stín Rytíře neprošel. Ale my nemohli jinak než pokračovat dál neznámým podzemím, ve snaze najít něco, co nám Rytíře pomůže navždy sprovodit ze světa. Vpřed mě snad víc než touha po záchraně vlastního života hnal soucit s ubohými lidmi, s neznámými hrdiny, kteří budou dozajista cílem Rytířových výpadů. Každou noc, kterou strávíme pod ochranou sochy, v mrtvolném bezpečí dolu uvnitř hory, někdo zemře. Věděl jsem, že stejně jako když jsme ho potkali poprvé, bude Rytíř vždy o půlnoci dál vyrážet na své strašlivé mise, na pekelném koni pojede zabít toho, kdo je trnem v oku jeho Pánu a svými dobrými skutky na sebe přitáhl smrtící pozornost jeho nemrtvých služebníků.

Byvše samotným Rytířem označen za další a prvořadý objekt jeho pozornosti, měl jsem pocit, že pokud ho do půlnoci nezastavím, nebo se o to alespoň nepokusím, pak ten, kdo onu a všechny další noci zemře, zahyne místo mě. Tíha tohoto vědomí mě hrbila víc než váha nejtěžší zbroje a já zoufale pobízel celou družinu ke spěchu, aby co nejdříve dospěla ke konci. Konci, jehož jsem se postupně začínal obávat.

Prvním znamením a náznakem, že snad celá ta spěšná výprava na Rytíře a moje výzva na něj nebyla omylem, byl nález Kladiva. Byla to zas jen další z mnoha slepých odboček, do níž se skočil podívat jen rychlonohý Luen, zatímco my stáli na stráži u jejího ústí. Narazil tam na spoustu harampádí, podle jeho slov to vypadalo na doupě netvora, kterého jsme zabili o podlaží výše. Zběžně to prohledal, nenašel nic. Ale protože Luen je jako můj bratr a já vím, že se na bohatství a jeho získávání dívá stejně pohrdavě jako já, poslal jsem tam potom ještě dva osobní strážce křehké Nikii, aby to místo prozkoumali pořádně a přinesli vše, co tam naleznou zajímavého. Nevěděl jsem ještě, co si o nich myslet, jak moc se na ně můžeme spolehnout - ale v tomto případě jsem si byl jist, že odvedou práci na výbornou. Jejich slídivým očím jistě neunikne nic cenného.

Tušení mě nezklamalo, Bůh se tehdy bezesporu rozhodl povzbudit svého pochybujícího služebníka, když mi vložil onu jistotu do hlavy. Neboť kromě pár pytlíků zlatých mincí ti dva přinesli i zbraň. Při pohledu na ní se mi zatajil dech a ruka se sevřela touhou po dotyku ohmatané rukojeti, touhou pocítit její váhu. Předtím jsem si myslel, že mě od meče, který mi darovali doma a jehož kouzelné moci jsem si velmi cenil, neodloučí nic. Po jediném pohledu na to zdánlivě obyčejné válečné kladivo patřil můj meč i pouto, které mě s ním svazovalo, rázem minulosti.

I teď, když toto píšu, ho mám u sebe. Hladím jeho popraskaný povrch, prsty bezmyšlenkovitě znovu a znovu přejíždí po symbolickém slunci, znaku dobrotivého Pelora, vyrytém z obou stran do jeho hlavice. A stejně jako tehdy, když jsem ho sevřel poprvé, cítím teď jeho moc, která mě zalévá jako uklidňující příboj, nezdolná, odhodlaná smést z povrchu země všechny nepravosti a zlo - a přece je tak přející a lidská, zná potřebu a cenu odpočinku, dokáže uzdravovat a léčit toho, kdo v boji s tím zlem utrpěl už příliš mnoho zranění a porážek.

Byl jsem nesmírně vděčný všem, že nenamítali nic na mou touhu nosit ho a bojovat s ním, i když tam byli i jiní, kteří s ním uměli zacházet. Avšak já jediný poznal a dovedl použít jak jeho moc ničit, tak i jeho moc uzdravovat a léčit, neboť přes veškeré mé pochybnosti se ani tehdy ode mě Bůh neodvrátil a nadále mi propůjčoval svou moc. Tehdy poprvé však mě napadlo, o jakého Boha se to vlastně jedná? Skutečně mi to pomáhá Corellon Larethian, stvořitel a ochránce elfů, Bůh mého otce i matky? Není to náhodou spíš Pelor, Bůh všech, kdo chtějí pomoci - a kdo nenávidí zlo a mají sílu s ním bojovat, nebojí se postavit ani největšímu hříchu a plodu nejtemnější magie, schránkám těl naplněných zlou mocí, nemrtvým, kteří s inteligencí bez Duše netouží po ničem jiném než zničení světa, toho světa, v němž kdysi žili a měli v něm své místo? Ale to předbíhám a odbočuji, takové úvahy patří opravdu jen do vzpomínek, ne do těchto Zápisků.

S Kladivem v hrsti se obnovila má víra a duch celé družiny se pozvedl. Už bez příhod a zbytečného zdržení jsme nakonec, nahoře už asi končil den a pomalu se na kraj snášela noc, v nejspodnějším podlaží toho starého dolu narazili na místnosti a chodby, které byly opracované, pečlivě vytesané do skály a velmi staré. Bezesporu kdysi patřily k hradu, jehož ruiny na vrcholu hory jsme prozkoumávali odpoledne minulého dne.

Záhy se ukázalo, že je to něco mezi skladem a jakousi svatyní. Znesvěcenou nemrtvými, mrtvolami bez inteligence, které by pro nás nebyli velkou hrozbou, i když bylo obtížné je zničit. Tedy bylo by. Nebýt Kladiva. Ta zbraň byla opravdovou zhoubou nemrtvých, každý dunivý úder otřásl vysušeným tělem, jako by do něj narazilo beranidlo, na zbytcích kůže zůstával otisk symbolu Pelora a zdálo se, že zlá síla prchá z těl těch bytostí už při pouhém pohledu na něj. Několika údery jsem zničil dvě z nich, zatímco se Naomi a Luen potýkali s první vlnou. Už jsem skoro začínal litovat, že jsem na začátku boje využil moci, kterou mi nad nemrtvými dal Bůh, a skrze Kladivo, jež jsem použil jako jeho symbol, jich půl tuctu zahnal na úprk. (Ó, jaká to troufalost, rytíři, boží bojovníku, když jménem Corellona a jeho silou od sebe zaháníš nemrtvé, hrozíc jim symboly Pelora! Jak to, že jsem ještě živ, že mě Jeho hněv nesmetl z povrchu zemského? Nekonečná je laskavost dobrých bohů a já se nikdy nepřestanu bít za lepší svět, takový, jaký oni tu chtějí mít!) A pak, snad v odpověď na mou troufalou sebejistotu v naší neporazitelnost, jsem náhle zahlédl naši zhoubu. Vysoký tak, že se ztrácel ve stínech u stropu té obrovité místnosti, blížil se k nám nějaký obr. Nechápal jsem, kde se tu vzal a jak by tu mohl žít. Světlo mi odhalilo, jak je to možné. Nevím, jak ho popsat. Viděl jsem ho blížit se k nám několikrát a vždy byl obklopen zmarem a zkázou, smrtícím chladem a stínem hlubokým jako propast. Ještě dlouho mě pak pronásledoval ve snech, opět jsem viděl kruté plamínky jeho očí, hladkou, šedavou kůži jeho štíhlého těla. Nebyl to člověk, ani obr, nebyl to živý tvor. Jeho pařáty věštily smrt každému, kdo se k němu přiblíží. Ale pohled do jeho očí hrozil osudem horším než pouhá smrt, hrozil věčným zatracením a nekonečným utrpením. V ozvěně jeho kroků jsme slyšeli srdceryvný nářek bezpočtu jeho obětí, jejichž Duše pohltil a jejichž utrpením po staletí živil svou sílu.

Kladivo mi v ruce ztěžklo a při pohledu na něj mi připadalo titěrné a bezmocné. S odvahou zrozenou ze zoufalství jsme se začali připravovat na náš poslední boj. Poslední mrtvoly okolo nás jako by ožily v přítomnosti svého pána a zatímco se do nás pustili s ještě větší silou, jejich zranění pomalu mizela. A on se blížil, pomalu a neodvratně. Pomohl jsem zabít další mrtvolu a potom už se cele soustředil na něj. V jeho blízkosti panoval takový chlad, že prsty tuhly na jílcích mečů, oči pálily a slepovala se víčka. Před nejhorším mě chránila má krásná přilba, na její kouzlo byl jeho chlad i aura zlé moci krátká. Jenže byl překvapivě mrštný na svou velikost a jeho kůže byla nesmírně tuhá. Kladivo se od ní většinou bez účinku odráželo, zatímco můj velký štít a tenkou ocelovou košili drásaly na kusy jeho pařáty. Musel jsem se krýt a o to těžší bylo ho zasáhnout. Dostal jsem jeden plný zásah jedním jeho pařátem a bylo mi jasné, že druhý už asi nepřežiji. Po mém boku však stáli a s netvorem hrdinně bojovali Naomi, Luen a Vašek. Mirdeth, druhá strážkyně, zůstala u Nikii. V tom netvor opět zasáhl statečného Luena, jenž na něj dorážel se svou kamou (už tehdy jsem děkoval Bohu, že nám čaroděj, ještě než odešel, naše zbraně očaroval, takže zasahovaly snáz a mocněji a způsobovaly rány i takovým netvorům, jako byl Rytíř nebo tento Pán duší). Luen odletěl několik kroků a bezvládně dopadl na podlahu k nohám Mirdeth. Okamžik nato klesl pod další drtivou ranou i Vašek. Též Naomi už byla hodně zraněná, jen pouhou blízkostí strašlivého Pána duší a i když její duch zůstával nezlomen, jako zkušená bojovnice chápala, že nemá cenu pokračovat v boji. Netvor byl sice zraněn, ale hobitova kouzla na něj očividně nepůsobila a my jsme nemohli proti němu stát sami. A tak jsme opět ustupovali, opět jsme prchali.

Nepronásledoval nás. Rukou udělal nějaké gesto, načrtl do vzduchu ohavné znamení a poprvé promluvil. Naštěstí jsme nerozuměl, co říkal. I tak mi totiž po zádech přeběhl mráz. Křikl jsem na Nikii a ostatní, aby utíkali - jenže už bylo pozdě. Tak rychle, jak to dokáže jen kouzlo, nás obalila nažloutlá, odporně páchnoucí mlha, neodbytná, všudypřítomná. Dusili jsme se v ní, viděli stěží na pár kroků. Narazil jsem na Luena, popadl ho a vlekl co nejrychleji pryč chodbou, co nejdál od netvora a jeho smrtící mlhy. Naštěstí nesahala daleko. Držíc se za hrdla a chroptíc, vypotáceli jsme se z ní a já viděl, že pro křehoučkou, odvážnou Nikii, mladou čarodějku, byla mlha doopravdy smrtící. Při prvním pohledu se mi zdálo, že už jí nepomůže nic. Skrz zaťaté zuby jsem cedil modlitby a prosil nelítostné bohy o trochu slitování. Snažil jsem se jako nikdy předtím, ošetřil jsem jí a pokoušel se vyhnat jí z plic tu kouzelnou mlhu. Nic to nebylo platné, mohl jsem jen bezmocně sledovat, jak z ní prchají poslední jiskřičky života. Nevím, co se mnou tenkrát bylo. Snad vypětí z boje, další porážka a naše zoufalá situace způsobily, že jsem si v tu chvíli vůbec nevzpomněl na Pelorovo kladivo. Vzpamatovaly mě až rozhněvané protesty ostatních. Vzal jsem Kladivo do ruky - a zaváhal. Zdálo se mi, že duše Nikii již odešla a já věděl, že kladivo má jen moc uzdravovat, mrtvé zpátky nevrátí. Přátelé však nepřestávali naléhat, abych to alespoň zkusil. Tehdy jsem se na ně zlobil, že mě nutí vyplýtvat moc Kladiva na někoho, komu již nepomůže - a někdo z nás, živých, pak kvůli tomu zemře.

Teď, s odstupem času, jsem jim opravdu vděčný, že to udělali. Neboť v tu chvíli byla jejich víra ve spravedlnost světa a milost bohů větší než moje! Stydím se za svou malověrnost, za svou nevíru, která ve mně přetrvávala i v okamžiku, kdy jsem zvedal Kladivo do výše a vyvolával jeho léčivou moc. Zdálo se mi, že se mi nezdařilo dokonce ani seslat tu modlitbu, nejmocnější, jakou Kladivo podle mého názoru umělo. Ale to mi jen Bůh chtěl ukázat svou sílu a pokárat mě za mé pochybení. Neboť v příštím okamžiku mnou projela veliká síla a hlavice kladiva se rozzářila jasně jako slunce. Z toho zářivého kotouče pak vyrazil jasný paprsek a jemně se dotkl bledého čela. Hned na to se mrtvolně šedá líčka krásné čarodějky zarděla a hruď se jí zvedla v prvním hlubokém nádechu!

Klesl jsem na kolena a se slzami vděčnosti v očích jen Bohu nehlasně děkoval.

Nikii otevřela oči a krásně, důvěřivě se na mě usmála. Neměla ponětí, co se stalo, vstala svižně jako srnka a přidala se k ostatním, kteří už odcházeli. Jako by se nic nestalo. Jako by právě nebyli svědky zázraku! Na nohy mě zvedla až ozvěna těžkých kroků. To se po chvilce váhání Pán duší rozhodl nás vyprovodit ze svého prokletého domova!

Ze zoufalosti a bezmoci se v tu chvíli v nás zrodila odvaha, která pramení z nezbytnosti. I když jsme věděli, že nemáme šanci obstát, přesto jsme se té stvůře znovu postavili. Nikii i náš statečný hobítek kouzelník seslali poslední kouzla na ochránce Nikii a na statečného Luena. Já se zatím vzadu pokoušel vlít svou sílu a víru do kladiva, které se po tom výkonu při uzdravování Nikii teď jevilo jako naprosto obyčejné. Byla to těžká zkouška, nemít kladivo v době, kdy jeho svaté síly nám bylo nejvíce zapotřebí! Boj netrval dlouho, nebudu ho zde vypisovat - stačí myslím říct, že jsme do něj dali vše, zapojil jsem se i já se svým starým dobrým rodným mečem, a nakonec začala stvůra couvat. Zranění jsme byli všichni, Vašek i Luen bez vlády leželi u mých nohou, ale my byli odhodlaní i padnout, jen když tam zahyne s námi! A když jsem viděl, že ustupuje, dal jsem poslední síly do Kladiva a prosil mocného Pelora, jehož symbol na něm byl, aby alespoň na chvilku zas propůjčil bývalou sílu jeho hlavici, abychom tu stvůru pekelnou nadobro porazili, ze světa sprovodili. A má prosba byla vyslyšena! Nedočkavý využít příval moci, pozvedl jsem ho a vyvolal jeho léčivou sílu, tu, která živé uzdravuje - a nemrtvé ničí. Chtěl jsem tak jeho zabít a nás vyléčit, však dodnes si to vyčítám, neboť bezesporu záměr můj hamižný byl, já slávou se pyšnit chtěl, že dobil jsem tu stvůru a ostatní před smrtí ochránil! A tak jsem místo toho ve své snaze neuspěl a nadarmo moc Kladiva vyplýtval.

A co hůř, můj pokus našeho nepřítele vyburcoval! Pánu duší došlo, že neustaneme, dokud ho nezničíme, a obrátil se zpátky na nás. Začal jsem ustupovat jako poslední, v bláhové naději, že ho snad chvíli zdržím. Však hned první úder jeho strašlivé pařáty prorazil mou starou zbroj a já si pak už nevzpomínám na nic, jen na černo černou temnotu, která mě pohltila.

---------------------------------------------------------------------

Probudil jsem se v kruhu přátel. Stále ještě jsme byli v jeskyni a podle rozzářených očí a překotného hovoru jsem poznal, že se stalo nemožné - vyhráli jsme! Byly statečné jako lvice, naše krásné průvodkyně a přítelkyně, Nikii a její ochránkyně, spolu se stopařkou Naomi, když nás všechny odtáhly k šachtě, drobnými kouzly ošálily a zdržely netvora a uprchly do bezpečí vyššího patra. Ke své smůle se Pán duší rozhodl je následovat a šplhal šachtou za nimi. Tam už opravdu nebylo kam utíkat a ony se rozhodly znovu se mu postavit, spolu s Luenem, jehož kouzelným lektvarem postavily na nohy. Pán duší byl tak zraněný, že stačil jeden jediný povedený úder, aby se umírající pustil okraje šachty, naposledy se na nás nenávistně podíval a padl dolů. Vytrysklo prý z něj veliké světlo a v tom světle bylo vidět duše, veliký počet jich byl, jak se rozlétají všemi směry, náhle svobodné a šťastné.

Trochu nevěřícně jsme pak znovu sešli dolů a viděli jsme, že Zlo opravdu odešlo. Bývala to kdysi asi nějaká svatyně, tam dole, těžko poznat čí. Po nějaké době, jako by nás tam cosi táhlo, jsme došli k nenápadným dveřím, které jsme bez problémů otevřeli. Zarazilo nás to, neboť z vrstvy prachu za nimi bylo zřejmé, že tudy už hodně dlouho nikdo nešel. Jak to, že Pán duší při vší své síle a magické zdatnosti nedokázal ty dveře otevřít? Proč sem nechodil?

Záhy jsme to zjistili. To, co jsme tu zažili, nebudu svěřovat mrtvému pergamenu. Bylo to nadpozemské a velmi zvláštní, pro nás pro všechny velmi přínosné. Jediné, co povím je, že zde sídlí opravdová Studna moudrosti. Ale nechoď, kdo nejsi čistého srdce, neboť je velmi dobře střežena! Nás k ní její strážce (říkal jsem mu Kilián a jemu to nevadilo) nakonec pustil... Kdysi to prý bylo poutní místo pro vyvolené, ale od té doby co byl nahoře pohřben veliký a slavný paladin, tak sem nikdo nepřišel. Jímá mě hrůza při pomyšlení, jak skončil veliký a smělý duch onoho paladina! Protože to musí být on, ten Hauran, Pán strachu, jak mu prý říkají. Frufru ze Studny získal z nás nejvíc moudrosti a tvrdí, že Hauran slouží Morlonovi, stejně jako ještě tři další, jeho dávní pomocníci, kteří teď povstali. Musí být zničeni! Nevíme, jestli jsme toho schopni, ale pokusíme se o to. Jdeme nahoru, zpět k Hauranovi.
Napsal Rytíř 19.01.2006
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.13571906089783 secREMOTE_IP: 34.228.7.237