Šlechta ve středověku

Předfeudální - beneficiární - šlechta

Starší středověké systémy vycházejí z úplně archaického systému, kdy vládce má svoje vybrané bojovníky coby členy jakési volné rady čili shromáždění starších.
U starých Slovanů například fungoval původně systém 1 kmen = 1 hradiště, a celému tomu velel kníže (kňaz, vojvoda apod. - všechny synonyma). Ten měl k ruce tuhle partu družiníků, lepších, jak se nazývali v Kosmovi. Podstatné je, že ten kníže byl patrimoniální šéf, vlastník, hlava všeho; měl konečné a absolutní slovo.
První komplikace nastala, když se kmen nějak vzmohl, a získal další hradiště. Bylo jasné, že kníže nemůže být na dvou - nebo několika - místech současně, i když se o to do jisté míry snažil a hradiště pravidelně objížděl ("vláda ze sedla koně"). Takže prostě vzal někoho z těch lepších, a dosadil ho jako úředníka; ten dostal hradiště na starosti jako beneficium. Hradiště nebylo jeho, a kníže ho mohl z úřadu kdykoli vyhodit. A taky to pravidelně dělal a úředníky měnil, aby nehrozilo, že se odtrhnou a budou mu konkurencí.
Což znamenalo, že úředník (předák, comes, hradský správce - dochováno je plno názvů, žádný není moc spolehlivý) se snažil během své "vlády" vytřískat, co se dalo.
Další efekt byly časté vraždy knížete - ježto byl hlavní, nikdo z podřízených ani příbuzných neměl šanci na nic většího, než být tím podřízeným....
Systém to tedy byl dost špatný, a čím víc země narůstala, tím víc tyto potíže rostly.

Podstata feudalismu

Trik, jak všechny tyto potíže vyřešit, byl nalezen ve Francii nejméně za Karla Velikého, nebo snad i dříve; u nás ho importoval Vladislav II. (1140-73). Vládce si v jistém bodě uvědomil, že jediné, co od těch podřízených vlastně potřebuje, je vojenská síla, reálná moc - všechno ostatní, totiž lidi, území, stavby, atd. mu spíš přidělává starosti. Takže to provedl jinak - feudál dostal kus půdy se vším, co na ní bylo a žilo, aby si tam víceméně dělal, co chce, a jeho hlavní a ústřední povinnost za to byla nastoupit na rozkaz s vojskem do války. Takže vojsko vládce se skládalo z jeho vlastních vojáků (kterých nebylo nijak moc), a vojsk jeho feudálů, kteří ho poslouchali.
Vnějším znakem tohoto stavu věcí bylo právo feudála nosit erb, tedy vodit svoje vojáky do bitvy pod svým vlastním znamením.
Dalším důsledkem bylo, že feudál se o svoje území staral co nejlépe, protože jiné neměl; stavěl vesnice, nechal zvětšovat plochu polí, stavěl pevnosti (svůj sídelní hrad, když na to měl), obzvláštní frajer založil i město nebo klášter, z čehož plynula řada dalších výhod.
Tento základní feudál se u nás po celou dobu až do Bílé Hory nazýval pán, což lze vhodně přeložit v angličtině jako lord, ve Francii zhruba baron.
Existovali samozřejmě páni různě bohatí; původně, za toho Vladislava, mezi nimi tak drastické rozdíly nebyly, ale po staletích trvání rodu některé rody chudly a jiné naopak bohatly. Rod Hrabišiců byl ve 13. století u nás absolutně nejbohatší, vybudoval asi 9 hradů a 3 města, a kdyby se několik oddělených částí jejich hospodaření posčítalo, mělo by asi tak plochu dnešního kraje nebo dvou. V době husitských válek žil poslední člen tohoto rodu, bez jediného hradu, a bojoval pěšky, protože neměl ani na koně...
Feudální pyramida
Už ve 13. století se na počátku stávalo, že panský rod tak zbohatl, že přestával zvládat svůj majetek a početné, ale roztříštěné enklávy; takže uděloval erby svým nejzasloužilejším vojákům a vznikala tak nižší šlechta druhého řádu, u nás zvaní různě - rytíři, vladykové, zemani. V drtivé většině případů neměli na hrad, a stavěli si opevněné sídlo přímo ve své vesnici (mohli jich mít několik), takzvanou tvrz.
Feudální pyramida se komplikovala někdy i na opačném konci; většinou když král získal celou cizí zemi, kompletně i s vladařem, a takovou vyšší šlechtu, potřeboval je nějak odlišit od běžných pánů. Takže tím se dělo, že na území krále Francie existovala knížata nebo vévodové (původně zřejmě synonymum, později z toho vznikly dva podobné tituly; český kníže je často latinsky dux). Jindy měl vládce země nějaký tradiční název, ale všude jiný, i když to znamenalo zhruba to samé (vynikají tím Němci - markrabě, lantkrabě, falckrabě atd. lze směle přirovnat k tomu vévodovi).
U nás se k něčemu podobnému párkrát schylovalo, ale nikdy to moc nevydrželo; měli jsme tradičně jen titul markrabětě moravského.
Hrabě (comes, v Anglii earl) byl pokus vnést do rostoucího chaosu systém; rozdělit velikou zemi mezi jakési "vyšší pány". Hrabě je v mnohém potomek staré beneficiální šlechty – úředník, který spravuje pro krále jistý kraj. Nicméně v pozdější feudální praxi se začal chovat jako normální řádný feudální šlechtic, co kraj spravuje spíš sám pro sebe. Existuje to ve Francii (od Karla Velikého) a zejména v Anglii (od Viléma Dobyvatele), kde je „county“ dodnes nejznámější jednotka územního členění (Kent, Essex, Cornwall, atd.). U nás hrabství nikdy nevzniklo. Hrabě je významem zhruba něco mezi baronem a vévodou (takže docela velké zvíře).
V praxi po staletích tvořila pyramida spíše pěkný chaos; dělo se, že řadový baron byl bohatší, než zkrachovalý vévoda, a u nás zejména po husitech existovali vladykové mnohem bohatší, než páni.
Lenní závislost
Až doposud jsme uvažovali jen nejtypičtější případ lenní závislosti, kdy král udělil léno nějakému člověku (hrdinnému bojovníkovi, významnému družiníkovi apod.), takže si tím si vazala vlastně vytvořil.
Jiný případ byl, když třeba prohrál v bitvě feudál s nějakým postavením. Situaci mohli vyřešit tak, že poražený složil feudální přísahu jako vazal vítězi. Tím se mohlo stát, že třeba baronovi paradoxně podléhal nějaký cizí vévoda.
Tak například v rámci politických narovnání hrabě z Anjou (současně král Anglie) složil podobnou přísahu Francouzskému králi. Nicméně se angličtí králové kvůli územím ve Francii vesele označovali jako králové Francie... a to až do Alžběty.
Náš král Vladislav po příjezdu do Konstantinopole na Druhé křížové výpravě složil čestnou lenní přísahu císaři Byzance. Což mu ovšem po dalších letech nijak nebránilo, aby císaře Byzance neporazil v bitvě a nežádal od něho výkupné.
Ani taková existující vazalská přísaha tedy nezaručovala, že to doopravdy funguje tak, jak to vypadá. Středověké lenní vztahy byly často velmi zamotané a věci nemusí být tak, jak vypadají.
Celkově lze říci, že starší feudální systém měl tendenci tvořit komplikovanější vztahy a více druhů šlechtických titulů (při srovnání současné Francie a Čech ve 14. století je to naprosto markantní). Další trend je neustálá inflace titulů. Kníže byl u nás původně jenom jeden; po Bílé Hoře u nás existovalo nejméně deset knížecích rodů, většinou bez nějakého zvlášť úžasného významu (jejich majetek byl v řádu dnešních okresů).
Napsal Argonantus 17.11.2008
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 31 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.14283490180969 secREMOTE_IP: 54.205.179.155