Sedlčanské hradiště

Šedí lovci

Běželi hlubokými lesy téměř celou noc a celý den. Nepotřebovali žádnou cestu, žádné kamení pro kulaté nohy vozů, jen spadaným listím pokrytá lesní půda, kmeny padlých stromů a hluboké vývraty byly svědkem jejich putování. Nepatřili k lidem, už dávno se k nim nepočítali. Pro ně se staly démony z temnot, ztělesněním nočních můr. Pro všechny ty uctívače mrtvého a znovu oživlého boha. Bojovali spolu s lidmi proti vetřelcům z hvozdů za horami na západě, bok boku jako bratři. Zdálo se to jako by to bylo včera. Na okamžik se zastavil, aby zkontroloval směr. Stál na menší vyvýšenině, drápy jeho předních tlap se zarývaly do padlého kmene, o který se opíral. Zavětřil, jen pro jistotu, ale věděl, že je v lese sám jen se svými dvěma druhy. Nikde nikdo, ale opatrnosti není nikdy dost, pomyslel si. Obzvláště teď, když se po okolí potuluje ten prokletý templář. Ještě ho sice neviděl, ale lovci od Brodu mu jej popsali zcela jasně. Ano, templář a přišel z hory a hvozdu. Zvláštní neklid jím projel, až se mu vztyčily chlupy na hřbetě. Těšil se, až se sním, potká, ale teď muselo vše stranou. Stařec vydal příkazy, je třeba se o ně podělit s lidmi od řeky. Tyhle lidi měl docela rád. Vždycky když viděl jak těžce zápolí s tvrdou půdou ve snaze obdělat malá pole, nebo jak trpělivě stojí v korytě řeky s oštěpem v ruce a čekají na svou příležitost, tehdy mu jich bylo líto. Snad proto občas ulovil statného srnce a přinesl ho do vesnice pro jejich děti. Potřebovali maso, aby mohli jednou vzdorovat nepřízni osudu jako jejich otcové a matky. Jestli se ten proklatý cizák jen přiblíží k brodu.... . Uvědomil si, jak dlouho tomu je co naposledy zabil člověka. Cítil že, se blíží okamžik, kdy si pach lidské krve znovu připomene. Zavrčel na své druhy a znovu vyrazil vpřed. Jeho pud ho neochvějně vedl správným směrem k brodu.