Historická města 7 - Církev

O zvyklostech spojených s církví a vírou a kostelech, kláštěrech i náboženských společenstvech ve středověkých městech
Napsal chrochta

I když středověké město nebylo náboženskou pospolitostí toho typu, jako byla antická města řecká, římská a nejspíše i dalších národů, církev, náboženský život a duchovní stavby v nich hrály roli stejně významnou jako městské právo a obchod. Kostely a chrámy patřily k prvním postaveným stavbám ve městě, k prvním postaveným v kameni, k nejvyšším (blíže bohu!) a největším (muselo se zde shromáždit hodně lidí) stavbám, výkladní skříní městské společnosti, centrem uměleckých (malby, sochy dřevěné i kamenné, dřevořezby, vytesané reliéfy), kulturních (zpěv, hudba, divadlo) i vzdělaneckých (školy různých typů, kněží museli být z principu gramotní a alespoň částečně vzdělaní, písárny opisující tolik potřebné knihy, literární činnost různého druhu) snah. Toto všechno sice platí pouze pro abrahámovská náboženství (judaismus, křesťanství, islám), ale lze to dobře vztáhnout i na fantastické světy.


Obyvatelé města měli nějaké náboženské povinnosti, kvůli kterým byli organizováni do náboženských obcí; v případě křesťanů do farností. Obvykle platilo, že menší město celé tvořilo jednu farnost, kdežto větší bylo z praktických důvodů rozděleno do farností několika. Velikost města nemusela být přímo úměrná počtu farností: biskupské Řezno, starobylé obchodní středisko s vynikajícími kontakty na slovanské oblasti umístěné na geograficky výhodném místě, mělo 12 farnost, kdežto předhusitské pražské souměstí jich mělo 44 (a nelze to vysvětlit jen složitou historií území). Farnost se soustřeďovala kolem kostela obklopeného hřbitovem, jehož kněz (farář) křtil, oddával, uděloval poslední pomazání, zpovídal, vedl matriky a vykonával další povinnosti, a na jehož hřbitově byli obvykle pohřbívání příslušníci farnosti (pokud neměli vlastní hrobku nebo nedali přednost pohřbu v kapli bratrstva, jehož byli členy). Ve fantasy světech se ale nejspíše vyjma monoteismu idea farností neuplatní.


Platilo pravidlo, že kostel nestál přímo na náměstí, ale také od něj nebyl příliš daleko. To proto, že městští otcové výslovně nestáli o to, aby se u dveří kostela prodávaly jisté věci – chebské městské vyhlášky opakovaně zakazují prodej prasat v okolí kostela – ale zase nesměl být příliš daleko (prestižní oblast kolem rynku, snadná dosažitelnost). Obvykle šlo o protáhlou stavbu s velkým obdélným prostorem, klidně rozděleným řadami sloupů na několik lodí (v oblibě býval z principu lichý počet, se střední lodí vyšší a osvětlenou okénky u stropu). K tomu se připojovalo kněžiště s oltářem (v pravoslaví odděleným od lodě zástěnou) a bočními místnostmi pro kněží. Před loď mohla být předsazena předsíň; pokud byla součástí kostela věž (zvonice), byla zde předsíň vždy. Kostel býval vícepatrový: mohla zde být panská lóže (později zvaná oratoř), byl zde kůr s varhanami, kde se nacházeli zpěváci. Kostel mohl být prostý, nebo zde mohly být boční kaple (zejména později; ve středověku postačovaly pouhé oltáře na zdi).


Farář v kostele nebydlel, fara byla separátní budovou. Pokud šlo o významný chrám, kněží klidně mohli bydlet v několika domech (děkanka, kaplanka). Na faře se kromě faráře nacházel i další personál. Hlavně šlo o kuchařky. Katoličtí kněží měli žít po roce 1213 v celibátu, ale velmi dlouho byly problémy s konkubinátem právě s kuchařkami; proto bylo nařízeno, že se musí jednat o ženy starší jisté věkové hranice. Dále farář mohl mít k ruce další kněze, ať už na základě vlastní volby, nebo protože měli z titulu zbožného odkazu (záduší) vykonávat obřady u daného oltáře. Kostelník neboli kostelní otec byl někdo jiný, než dnešní správce kostela; obvykle šlo o váženého laika jmenovaného farností ku pomoci faráři, později proto, aby dohlížel na farářovo hospodaření s kostelními penězi a správu kostelního majetku. Není jisté, že zde fungovali hrobníci jako povolání, spíše se na jednotlivé „fachy“ najímali nádeníci. Na venkovských farách mohli být i čeledíni, protože k faře patřil kus pole; o domácí zvířata se zvládla postarat kuchařka.


Kromě farních kostelů zde mohly být i kaple, menší stavby, klidně v rámci jiné budovy (radniční kaple, palácová kaple; kde se v pražském univerzitním Karolinu nachází kaple, je dobře poznat i zvenčí), bez farních povinností a práv. Za jejich vznikem velmi dlouho stály bohaté rodiny a nebyly hojné; teprve po třicetileté válce začaly růst jako houby po dešti, protože samotné oltáře vyšly z módy a bylo třeba stavět kaple přímo na místech božích zázraků, případně v sídlištích, kde by se stavba kostela nevyplatila. Kaple bývaly (ale nikoli vždy) u špitálů, pokud byly odděleny od „mateřského“ kláštera. Původně nebyly příliš rozšířené ani hřbitovní kaple. V závislosti na okolnostech mohly komplex kostela a hřbitova doplňovat márnice, kde se ukládalo/ vystavovalo tělo před pohřbem (šlechtic byl vystaven buď doma, nebo přímo v hlavní lodi kostela, kde to trošku narušovalo provoz; pompa funebris), baptisterium, křestní kaple (hlavně ve starších dobách, později postačovala obyčejná velká cínová či kamenná nádoba v kostele, protože se křtili novorozenci a nikoli dospělí lidé) a kostnice, kam se ukládaly kosti ze „zrušených“ hrobů. Samotný hřbitov je zajímavé místo; křesťanství započítávalo mrtvé do církve společně se živými, a proto byl hřbitov uvnitř městských hradeb (řecké a římské hřbitovy byly zásadně mimo obec, a patřilo k významným privilegium císařů a vestálek, aby byli pohřbíváni v Římě), vždy okolo kostela nadaného právem křtu (a pohřbu). Hroby byly velmi, velmi dlouho anonymní, stejně jako v nich pohřbení lidé (na zachování „paměti“ měli nárok jen za živa privilegovaní, kteří bývali ovšem pohřbíváni v kostele, aby to měli ke svatosti blíž), a nebyly tu žádné náhrobky. Od okolí je ale oddělovala zeď, protože šlo o místo jednak „svaté“ a jednak za noci nebezpečné. Kromě toho pozůstalí nestáli o to, aby jim kosti předků žrali toulaví psi a vyrývala prasata. Na hřbitovech se obchodovalo, tančilo, jednalo...


Židé nesmí s pohřbenými hýbat, aby je při jejich vzkříšení při posledním soudu bůh snáze našel, a proto na rozdíl od křesťanů radši navezli novou vrstvu hlíny a založili novou řadu hrobů, místo aby hroby vykopali a kosti uložili do kostnice. V islámu netvoří mrtví a živí takovou jednotu, ale i zde mají nárok na zachování paměti jen ti výjimeční (svatí a mocní). Úcta k předkům je sice řádná věc, ale s budováním hrobek to zbožní muslimové nepřehánějí a postačuje náhrobní kámen. Pohřebiště, jinak považovaná za nečisté místo, byla mimo město (kvůli místu) u bran (aby to nebylo daleko). Tradice i právo zakazuje na hřbitovech bojovat, proto sloužily jako doplněk obrany města (alespoň, pokud byl útočník zbožný muslim). Hrobky světců jsou nejvýznamnějšími svatými místy islámu.


Dále se ve městech vyskytovaly kláštery. Některé řády byly určeny přímo pro práci v městech, jiným města nevadila, a okolo jiných v „divočině“ město vzniklo jaksi samovolně. Mniši sice nejsou vnitřně monolitická skupina (řeholní kanovníci x mniši x rytířské řády), ale mají velmi podobné vnější projevy chování. Budovy bývají až na kostel prosté a do okolí se obrací zdmi bez oken, protože o vnější svět až tak nestojí – a už vůbec ne, aby jim lezl do soukromí. Hlavním cílem mnichů totiž bylo být blíže Bohu, být pravými následovníky Krista, a to v případě mnoha řádů znamenalo nenechat se vyrušovat hříšným světem. Nemálo řádů ale bylo otevřenějších pro své laické přátele; někdy se to řešilo přímo institucionárně ve formě terciářů, třetích řádů (po mužské a ženské větvi řádu tu byli laici), či různých družin (mariánských) a bratrstev (literátských), jindy prostě jen nabídkou služeb typu vstup do řádu ve stáří za mírnějších pravidel, pohřbu v mnišském rouchu, automatické nabídce rozšířených duchovních služeb…


Klášterní areál se skládal z ohradní zdi s minimem vchodů a žádnými okny, kostela a kvadratury, čtvercového, obdélného nebo lichoběžníkového dvora ze všech stran uzavřeného obytnými a provozními budovami (ložnice mnichů, společná jídelna, zasedací sál, kancelář opata a dalších bratrů s úřednickými povinnostmi, infirmarium pro nemocné, kuchyně, sklepy a sklady s jídlem a dalšími životními nezbytnostmi). Klášterní kostel obvykle nebýval farní a ani nebýval jiným než spřáteleným laikům přístupný. Výjimkou byly žebravé řády (mendikanti), které podporovaly vznik různých laických bratrstev náboženského i světštějšího rázu, kterým nabízely jako útočiště kaple a oltáře ve svém chrámu. Tak v klášterních kostelích započaly některé vzpoury proti městským otcům. Na druhou stranu, pokud radnice neměla dostatečně velký sál, scházela se rada nebo městská obec právě v mendikantském chrámu. Druhou výjimkou byly špitály, pokud byly zřízeny u kláštera.


Hlavní nabídkou klášterů bylo poskytování hlubších spirituálních služeb, než měli ve svém repertoáru faráři. Ať už se jednalo o obřady, duchovní cvičení, prostor pro kontemplaci, prohlubování víry a znalostí. Kromě toho některé řády měly v popisu práce kázat a seznamovat tak širší populaci s křesťanskými principy; jelikož šlo o speciálně připravované kazatele, kterým se kromě příslušného teologického vzdělání dostalo i pečlivé rétorické přípravy, byly kazatelské řády mezi lidmi oblíbené (kazatelé se vyjadřovali k aktuálním problémům společnosti) a nemálo vlivné (středověká a raně novověká kazatelna = soudobé sdělovací prostředky). Dokonce natolik, že si na ně stěžovali faráři (peníze, co jiného – snaha žebravých bratří uzurpovat si povinnosti a hlavně z nich plynoucí příjmy farářů). Jiné řády – u nás křížovníci s červenou hvězdou, obecně rytíři sv. Jana Jeruzalémského alias špitálníci alias johanité nebo později od 16. století milosrdní bratři – zřizovaly nebo pod svou správu přebíraly špitály a pomáhaly nemocným, starým, chudým a všeobecně potřebným.


Jelikož se medicína učila jen na univerzitě (proslul Montpellier) nebo (opravdu vzácně) na lékařské škole (Salerno ve 13. století), bývaly klášterní špitály dobrým místem, kde se dalo naučit něco o praktické i teoretické medicíně. Všechny řády se věnovaly studiu – ale mniši na rozdíl od kněží nepotřebovali umět číst! – leč jen někde vznikly skutečné školy. Primárně se v nich vzdělávali členové příslušného řádu, ale třeba pobělohorské Norbertinum úspěšně suplovalo arcibiskupský seminář a aspirovalo na vysokoškolské grady (které kvůli nelibosti mezi jezuity ovládajícími univerzitu na jedné a arcibiskupem a valnou většinou ostatních řádů udělovat nemohlo). Jiným proslulým studiem generale bylo předhusitské dominikánské v Praze; dominikáni obecně byli velice vzdělaní a učili i na univerzitě (stížnosti, že jsou řádoví bratři věrnější svým představeným než vedení univerzity už ve 13. století, spory s laickými profesory; ve Vídni ano, v pobělohorské Praze ne, protože měli jakési výhrady k neposkvrněnému početí Panny Marie a nedostali dispens, že na něj nemusí při skládání slibu univerzitánů přísahat). Některé řády ale figurovaly jako přímo vzdělávací instituce pro laiky: kromě již zmíněných jezuitů toužících monopolizovat si vyšší školství to byli piaristé zaměřující se spíše na školství střední a nižší (platilo pravidlo, že kde se usadili jezuité, tam se piaristé prosazovali velice špatně) a voršilky, věnující se nejprve výchově a později vzdělávání dívek.


Kromě farností a klášterů se ve městech ještě mohly nacházet různé církevní instituce a organizace tvořené z důvodů lepšího života světskými kněžími a jejich laickými patrony. Patří sem hlavně kapituly, do kterých se sdružovali kněží působící při jednom nebo několika významných chrámech (u nás proslula olomoucká, litoměřická a staroboleslavská kapitula). Některé kapituly byly přístupné i laikům (např. římští císaři bývali automaticky členy kapituly v Cáchách), některé fungovaly přímo jako „trafiky“ pro členy vyšší šlechty (nebyla nutná rezidenční povinnost, členy i děti…). Mohla zde být i „detašovaná pracoviště“ klášterů sídlících mimo areál města, ale majících k městu nějaký vztah (třeba proto, že jsou sousedé, že zde mají majetek, že zde musí opati čas od času něco řešit), případně sídla biskupů (oficiálně při chrámu, neoficiálně vlastní palác, zámek nebo hrad s rozsáhlým zázemím a nezřídka vlastními dvořany).


Zejména v barokní době pak bujela mezi laiky různá zbožná bratrstva, umožňující laikům hlubší účast na náboženském životě. Nejznámější z nich byly mariánské družiny a růžencová bratrstva, českou specialitou pak literátská bratrstva chrámových zpěváků, po kterých zůstaly monumentální rukopisné a bohatě iluminované kancionály. Ve francouzském Romansu v druhé polovině 16. století bratrstvo sv. Mikuláše sdružovalo společenskou smetánku města, kdežto bratrstvo svatého Blažeje fungovalo místo neexistujícího soukenického cechu a sv. Blažej navzájem spojoval jinak spolu příliš nekomunikující řemeslníky, venkovské pastevce a zemědělce sídlící ve městě i na venkově. Od vzniku žebravých řádů ve 13. století fungovali terciáři, sdružení zbožných laiků při klášterech (prvním řádem byli mniši, druhým jeptišky). Trochu zvláštním postavení měly bekyně, zbožné ženy chtějící žít poloklášterním životem, ovšem nespojené s žádným řádem a tedy bez řeholních slibů; ve středověku byly setrvale podezřelé z kacířství, ale jejich sdružení fungovala i mezi husity (hezkým příkladem může být pražský Jeruzalém Jana Milíče z Kroměříže, kde žili reformované prostitutky) a ranými kališníky a mezi německými protestanty. Jejich mužská obdoba, beghardi, byli považováni rovnou za heretiky.


Zbožná bratrstva nebyla jen křesťanskou specialitou, znali je i židé; tady ale nešlo o synagogální zpěv, ale o zajišťování pohřbů (pohřební bratrstva) nebo péče o chudé, nemocné a potřebné. U muslimů, kde je dobročinnost jedním pilířů víry (vedle pravidelné modlitby, vyznání víry, půstu během Ramadánu a poutě do Mekky), byly normou zbožné dobročinné nadace wakf a nikoli zbožná bratrstva; „mystická bratrstva“ – z nichž nejznámější jsou tančící dervišové, almohadé, almorávidé a na Balkáně bektáší – totiž odpovídají spíše křesťanským církevním řádům až jednotlivým církvím.


Kostel byl jak místem víry, tak místem sociální interakce, potvrzování společenské hierarchie a manifestace společenského postavení. Lidé se sem nechodili jen modlit, stejně důležité bylo ukázat se, být viděn, utvrdit souhlas s postavením, které jeden zastával – nebo ho oznámit „světu“. Proto kat a pohodný měli svá vlastní místa kdesi vzadu, u sloupů – patřili na chvost počestné společnosti. To platilo za Husa, to platilo na počátku 18. století; stížnosti na to, že se mládež věnuje spíše dělání očí na druhé pohlaví, než aby poslouchala bohoslužbu, a že se muži i ženy strojí spíše na městskou slavnost než do božího domu, lze klidně zaměnit, a nikdo by nepoznal rozdíl.


Vnitřní prostory kostelů se těm dnešním příliš nepodobaly. Vyjma hlavního oltáře – u kterého není zcela jasné, jak celkově vypadal, protože dochované ukázky jsou až na výjimky z druhé poloviny 15. století – se zbývající dnešním vůbec nepodobaly. Většinou šlo o malbu na zdi a před ní (kamenný nebo dřevěný) stolek. Oltáře mohly být jak v lodi kostela, tak v předsíni, na kůru nebo zvěnčí na stěně kostela. Tam mohla malbu nahrazovat socha světce. Nebývaly zde žádné „klasické“ obrazy, zato nezůstal kousek stěny, který by nebyl pokryt malbou. A byla zde ohromná kvanta textilií, sloužících k aktualizaci interiéru v průběhu liturgického roku (liturgické barvy, ale i malované obrazy týkající se světců spojených s aktuálním svátkem), i různých přehozů, ubrusů, deček... Posledně zmíněné se v 17. a 18. století zcela normálně kradly a lidé je od zlodějů rádi kupovali; zbytky vosku se vypraly a látka se použila na šaty nebo tak. O světlo se kromě nevelkých oken staraly voskové svíčky, dobře hořící a libě vonící. Rozšířeným trestem za různé přečiny byly pokuty ve vosku; rovněž se často odkazovaly peníze na nákup svic.


Sedělo se v lavicích bez čtecích pultíků (společnost byla obecně negramotná a těch pár textů, kterými věřící přispívali v průběhu u katolíků latinské mše, si snadno zapamatovali), jejichž výzdoba a řemeslná kvalita se lišily dle umístění v kostele – konšelské lavice, vpředu u oltáře, byly ozdobně vyřezávané, klidně i vykládané a jinak zdobené. Šlo o cennou část majetku, se kterou se občas čile obchodovalo, která se dědila a odkazovala a se kterou byly spjaty i nějaké ty povinnosti (včetně platby jistého množství vosku). Byly zde umělecké předměty, které obvykle bývaly docela „spotřebním zbožím“ a tedy se poměrně rychle recyklovaly (zvlášť cenné výjimky existovaly a existují dodnes – například mimořádně cenné orientální textilie, vzácné oděvní výšivky a aplikace ze slonoviny, perel a perliček…). Asi nejhojnější byly svícny (hodně svic), ale našlo se využití i pro různé nádoby, ba i šperky (některé uctívané sochy se nejen oblékaly, ale i korunovaly a zdobily řetězy atd.). Zcela samostatným světem jsou liturgické nádoby a relikviáře.


Věřící obvykle bývali pasivními účastníky bohoslužeb, kteří jen zpívali zbožné písně, odpovídali v předepsané chvíli předepsaným způsobem knězi a pronášeli hrstku modliteb. Výjimkou byla náboženská divadelní představení (nejznámější jsou pašijové hry). Protestanté a židé rovněž četli veřejně z Bible. Jisté uplatnění laikům přinášela náboženská procesí, hlavně pak v cizině (nošení křížů, vlajek, nosítek se svatými sochami, obrazy, relikviáři).


Náboženský život občas vyšel z kostela ven. Nešlo o barokní specialitu, protože procesí byla součástí některých svátků odjakživa, a některé zemědělské rituály (žehnání polí, skotu) si vesničané na církvi vydupali. Teprve od baroka ale začíná náboženství vycházet z chrámů do volné krajiny. Vznikají lorety, poutní místa (často u „divotvorných“ studánek v lese), křížové cesty (ta z Prahy do Staré Boleslavi má pár desítek kilometrů a pár desítek kapliček), morové a jiné sloupy, sochy světců na exponovaných místech (proslulé vltavské svatojánské proudy mají jméno podle toho, že tam na ochranu plavců postavili sochu sv. Jana Nepomuckého), kříže a kapličky na místech zázračné záchrany nebo tragického úmrtí.


Lidé nebyli „soukromě“ až tak zbožní: devocionálií typu velký krucifix na zeď, malý křížek na řetízku k zavěšení na krk, růženec, obrázek světce byl ještě v 18. století poměrně vzácný. Neplatí to tak úplně – pokud byl s návštěvou poutního místa spojený nějaký odznak – u sv. Jakuba ve španělské Compostelle to byla mušle – tak si ho ti, kteří pouť úspěšně absolvovali, brali domů a nosili ho u sebe jako talisman nebo ho jako talisman uložili někde v domě. Jestliže totiž soukromá zbožnost obecně příliš nekvetla, o pověrách a víře v magii se to říct nedá. Světila se sůl, rozkvetlé vrbové větvičky (využití se dostalo i jejich popelu), svíce hromničky, sváteční jídlo, žehnalo se polím, dobytku, nástrojům. A kvetl obchod s amulety nejrůznějšího druhu, nezřídka s útržky papíru/ pergamenu s napsanými zbožnými verši, božími jmény, jmény světců i jen prostě „kouzelnými“ formulemi.


Pověrčivost byla mimořádná i mezi dobře vzdělanými vyššími vrstvami obyvatelstva ještě na konci 17. století (u anglické učené společnosti není jisté, zda náhodou nešlo o organizaci mágů a alchymistů spíš než učenců a vědců, Komenský hluboce věřil proroctvím, na francouzském královském dvoře probíhaly černé mše…); prostý lid tak zajišťoval část živobytí třeba cikánům, nebo v severní Itálii různým léčitelům (většinou laikům) léčícím choroby a vymítajícím duchy a démony biblickými citáty. Jako amulety ostatně fungovaly v očích prostého i ne tak prostého lidu i relikvie svatých, se kterými tu a tam kvetl skutečný obchod. Pokud se jedná o různé madony a malby na domech, původně spíše souvisely se snahou chránit dům za pomoci svatého, než se zbožností.


Kněží měli spadat pod soudní pravomoc biskupa, v případě řádů a klášterů vyjmutých z působnosti místního biskupa pak svým vlastním řádovým soudcům. Snaha prosazovat nezávislost na světských soudech a naopak snaha světské moci podřídit své autoritě i kněží stála u mnoha problémů a sporů. V českých zemích právo azylu buď rozšířené nebylo, nebo s ním nebyly problémy. Kněží se opíjeli, rvali, smilnili (jinde než se svými kuchařkami), věnovali se hazardu, lovu (chov loveckých psů), nosili nevhodné oblečení.


Dalším zdrojem problémů bylo hospodářské podnikání, protože v areálu větších a bohatších klášterů se nacházeli umělci, kteří se rádi „řádovou“ příslušností vyhýbali povinnostem vůči městské kase a cechovnímu sdružení. Někdy navíc na klášterních zemích fungovala i řemesla, která se samozřejmě také neřídila cechovními omezeními. Exempce ze světského práva vedla často rovněž k fiskálním střetům (pražský arcibiskup Maxmilián Valdštejn doháněl svým trváním na „správné“ formě nařizování tureckých daní císaře Leopolda k zuřivosti, stížnosti měst, že odkazováním majetku církvi se zmenšuje zdaněný majetek, řada už středověkých privilegií regulujících odkazování majetku kostelům a klášterům) a v menší míře i hospodářským (většina hospodářských sporů se ale zvláštního právního postavení církevních institucí netýkala).


Úvod do celé série i původní verzi článku ke stažení ve formátu .doc najdete zde.
Napsal chrochta 06.09.2017
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 4 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.11299705505371 secREMOTE_IP: 3.235.42.157