Historická města 3 - Městská správa

Města, jako ostatně každé větší společentsvo, vyžadovala (a vyžadují) svoji správu. Jak vypadala a kdo ji tvořil?
Napsal chrochta

„Město“ původně bylo značením jisté formy lidského společenství – proto například v Chebu vyhlášky vydávala „Rat und ganze Stadt“ (rada a celé město) – a proto i vláda tohoto společenství musela být kolektivní. Jistě, formální hlavou byl obvykle jeden člověk, purkmistr, ale ten byl podřízen vůli městské rady, a to i v případě, že z ní nevzešel. Na kolektivnosti „města“ se shodli naprosto všichni a zdá se, že šlo o natolik paradigmatickou záležitost, že se o ní nepochybovalo ani v těch nejautokratičtějších formách vlády (i chudí jsou součást „města“, byť nikoli plnoprávnou, a tudíž mají nárok na požívání dobrodiní města).


Teoretikové považovali město za směs aristotelského politického systému aristokracie a demokracie, a na tomto „směsném“ charakteru se shodli všichni – na čem se neshodli, byla míra zastoupení jednotlivých prvků a míra pravomocí městské rady (nelíbila se „protiprávní“ autokracie projevující se například manipulací s výší zdanění bez odsouhlasení „celým městem“, nebo neochota k „transparentnosti“ (ošklivá podezření ohledně rozkrádání městských peněz)).


Tři pilíře města

Vrcholným orgánem městské vlády byla městská rada, mající dle tradice 12 členů (číselná mystika). Někde jich bylo 18, v menších městech ale také klidně i jen 6 (zde o práci v radě příliš zájem nebyl, a proto došlo k redukci). Přední místo v ní míval purkmistr; v Chebu a zdá se, že zcela běžně v německých městech obecně ovšem býval volen separátně, a také zde nemusel být jen jeden (v Chebu i Frankfurtu nad Mohanem se na funkční období volili purkmistrové čtyři, v Kutné hoře měli šepmistry dva). Nešlo o post trvalý, nýbrž se v něm radní po měsíci střídali. V případě, že úřad purkmistra byl na radě nezávislý, přebíral jeho roli primas. To byl jinak první konšel (nebo také přísežný, kmet, šef či jak jinak se člen rady nazýval) v roli purkmistra během funkčního období. Šlo o post velice prestižní. Městská rada vedla správu města a v některých právních systémech (u nás v právu jihoněmeckém, jehož vrchní stolicí bylo Staré Město pražské) i soudila (na Starém Městě soud tvořil rychtář, dva radní jakožto přísedící a městský písař). Purkmistru náležela samostatná výkonná moc pro případ, že by bylo nutné plnomocně jednat okamžitě, ale z rozhodnutí se samozřejmě radě zodpovídal.


Druhým vrcholným městským orgánem byl v některých právních systémech (u nás magdeburské právo s vrchní stolicí v Litoměřicích) městský soud. Také šlo o poměrně početné kolegium, mající (nejspíše) i politickou a správní moc. Alespoň co se Chebu týká, jeho početnost se proměňovala (roku 1390 soud tvořilo 8 lidí, 1560 13 lidí).


Třetím prvkem městské správy byla obec. Zde se českomoravské a německo-slovenské prostředí dost liší. Jako „obec“ se označovalo shromáždění všech plnoprávných měšťanů (a tak „obec“ splývá s „městem“); u nás ji navenek zastupovala hrstka (maximálně 12, obvykle ale i u královských měst méně) obecních starších, u sousedů různě početný, ale obecně velký (v Chebu mu říkali „šestatřicet“, ale v roce 1390 jich bylo 25, roku 1560 už 66, na Slovensku centumviri; početnost kolísala rok od roku, obvykle jich ale bylo mezi 50 a 100) sbor. Obec měla kontrolovat činnost rady (aby nepoškozovala zájmy „města“), ale u nás a v Polsku obecní starší obvykle šli na ruku radě (a nezřídka šlo o „trafiky“ pro zasloužilé radní) a v Německu a snad i na Slovensku šlo o prostor, kde by se „vyblbli“ „nadpočetní“ (občas byl přístup k vládě jmenovitě omezen rodem (Norimberk) nebo majetkovým censem (Lübeck)) adepti na vládu („dostalo se jim politického „zaopatření“, i když nikoli v radě nebo soudu). V Čechách a na Moravě to proto dopadlo tak, že se „město“ (v Praze „velká obec“, jinde „všechna obec“) poměrně pravidelně scházelo a obcházelo tak i své vlastní představené; stavebními památkami jsou radniční „zelené“ síně, kam se vešlo pár desítek lidí a které se po roce 1547 už nestavěly.


Úřady velké i malé

Městská rada, soud a obec samozřejmě nemohly zvládnout správu města samy. K tomu jim pomáhaly různé další správní úřady, jejichž počet závisel na velikosti, umístění a hospodářské základně města.


Významem se výše zmíněným vyrovnala městská kancelář, které obvykle šéfoval právnicky vzdělaný písař (protonotář, notář, syndik). Na Starém Městě pražském se mu říkalo kancléř. Ten kromě dohledu nad zápisy do městských knih a spisovou činností kanceláře (velevýznamnou položkou byla tvorba formulářů, sbírky vzorů pro všemožné potřebné dokumenty) také koncipoval různé veřejné dokumenty, počínaje různými smlouvami a konče peticemi, gratulacemi a dalšími texty směřujícími k mocným tohoto světa, a v ranných dobách i sestavoval právní naučení (Kristián Koldín byl dlouholetým staroměstským kancléřem; ve 13. století se i u nás objevuje poučka, že „písař má učit, nikoli být poučován“, která se udržela v platnosti minimálně do roku 1400). U politicky významnějších měst se také účastnil nejrůznějších diplomatických misí (vedl je), všeobecně se účastnil zasedání soudu. Syndik nebýval v úřadě sám; obvykle měl k ruce jednoho pomocníka (tak i nevelký poddanský Turnov měl do konce 18. století písaře dva, staršího a mladšího), u velkých a významných měst několik pomocníků, od písařů čistopisů (kaligrafie nutností) přes agendové specialisty po svého budoucího nástupce. Písaři nebyli voleni, nýbrž šlo o zaměstnance města s platem. Kromě toho vlastní písaře mohly mít i další úřady; rozhodně ho měl rychtář.


Rychtář byl kdysi zástupcem vrchnosti ve městě a rychta byla prvním městským centrem moci. V českých královským městech význam rychty velice rychle upadl (s úřadem se čile obchodovalo) a dokonce i bohatší poddanská města v 16. století rychty vykupovala. Rychtář nakonec poklesl na policejního úředníka placeného městem (ložní rychtář). Klidně jich mohlo město zaměstnávat více. Poněkud lépe na tom byla vrchnost u poddanských měst, ale i zde se rychtář nakonec proměnil na policejního úředníka (například Soběslav).


Městská kancelář a rychtář se nacházeli skoro všude. Kromě nich zde mohly být i další úřady, tentokráte obvykle hospodářského nebo soudního zaměření. Bohužel, lépe jsou tyto úřady známy jen z Prahy. Pokud se v okolí města nacházely vinice a alespoň některé vlastnili měšťané (žádný problém ani u poddanských měst), fungoval ve městě úřad perkmistra hor viničných. Pokud ve městě byly významnější trhy se zvířaty, fungovalo zde příslušné právo (konířské v Praze; něco podobného zcela jistě muselo existovat i v moravských Hustopečích, kde byl velký nadregionální trh s uherským dobytkem). Pokud byla řeka důležitou dopravní tepnou, bylo zde právo plavecké, stál-li přes ni důležitý most, byl zde mostní úřad. Pro pražské souměstí zde byly úřady desetipanský (záležitosti dluhů) a šestipanský (správa obecního majetku, později i věci stavební), v Litoměřicích úřad čtyřpanský (správa obchodu obilím), pojmenované dle počtu členů je vedoucího kolegia.


Dále zde byly „malé“ úřady, postrádající sice politický nebo hospodářský význam, zato organizačně důležité a společensky velice prestižní. Funkční období v nich bylo stejné jako v případě rady, a mohlo se do nich jak volit (Cheb, Soběslav ?) tak jmenovat (rada). Patřili sem čtvrtníci (čtvrtní hejtmani) s funkcí hospodářskou (pomoc při šacuňku předcházejícím výběru příslušné dávky i při výběru dávky), organizační i vojenskou, kteří opatrovali čtvrtní prapor (když došlo na „mobilizaci“, příslušní lidé se shromažďovali okolo „svého“ praporu), desátníci (snad role jistých „důvěrníků“ – když na konci 16. století na Starém Městem pražském jistý „všetečný“ soused přistihl nesezdaný pár na latríně, zavřel je tam a běžel sehnat desátníka a další sousedy jako svědky; nemuseli být všude), strážci nad ohněm (snadno hořlavá města = značná prestiž a důležitost úřadu), úředníci záduší (spravovali záduší – finanční prostředky určené na provoz bohoslužeb), kostelníci (kostelní otcové – dohled nad správou majetku kostela), zákristiáni (dohled nad průběhem bohoslužeb?), litkupníci (subemptores, unterkäufer; v Praze za Karla IV. makléři dozorující transakce s: drahými kovy, barevnými kovy a voskem, sukny, kupeckým zbožím (druzí nejpočetnější - 12), kramářským zbožím, kožešinami, plátnem, koňmi (nejpočetnější – ve spojeném Starém a Novém Městě Pražském jich bylo 27!), dřívím, solí, chmelem, kůžemi, medem, ovocem, pící, vínem), undrláci (kontrolovali obchod s konzerovanými mořskými rybami), šrotýři (extractores vini, weinschroter), ochutnávači vín (examinatores vini, weincostler), nalévači (affusores vini), měřiči suken (mensuratores pannorum videlicet ryffer), špitální otcové (dohled nad špitálem), školní inspektoři (dohled nad chodem školy), vážní (jak dohled nad městskou váhou tak nad etalony městských měr a vah), různí komisaři, vodáci (dohled nad městským vodovodem a hospodařením s jeho vodou soukromníky).


Služebníci

A nakonec zde byli prostě zaměstnanci města. Zvláštní postavení měli kat a ras. Nezřídka šlo o jednu a tutéž osobu. Kat na tom býval o něco lépe, protože se jeho užitečnost všeobecně uznávala a navíc býval i vynikající felčar. Postavení se lišilo region od regionu (ulmský měšťan byl šokovaný, že v Lübecku je kat považovaný za váženého souseda a vyjma vlastního poháru v hospodě mu nikdo žádné ústrky nedělá, pařížští kati z rodu Sansonů byli jistou obdobou popových hvězd) a klidně mohlo jít o muže bohaté. Nemusel být všude, například Soběslav a Bechyně, mající hrdelní právo a vlastní šibenici, si kata zásadně půjčovaly z Tábora nebo Českých Budějovic. Ras byl běžnější než kat, nezřídka i bohatší (měl právo využívat odklízené mršiny, dopravoval různé nevonné věci, fušoval do řemesla koželuhům, likvidoval toulavé kočky, psy a další zdivočelá domácí zvířata), ale na rozdíl od „kolegy“ na tom byl společensky opravdu špatně: neměl nárok na zisk měšťanského práva, nemohl svědčit před soudem, děti nemohly do cechů a jiných počestných organizací (teprve jeho vnoučata, pokud se neživila nepočestně), nemohl bránit svou čest, neměl zastání u vrchnosti, skoro jakýkoli jiný než pracovní kontakt znamenal pokus o společenskou sebevraždu.


Řada „ouřadů“ se starala o městské brány: branní (bezpodmínečně muselo jít o lidi spolehlivé, neb měli klíče od bran a v branách vybírali poplatky), hlásní, pověžní, špehýři, trubači (slušně placeni, práce i mimo brány). Většinou zde ovšem docházelo ke kumulaci úřadů. Radnice dále mívala k ruce různé pacholky, sluhy, šerhy, posly (chodili s posílkami po městě i mimo město; jen občas i skutečně institucionalizovaný úřad „poselské služby“) či biřice. Mnohde kromě těchto „civilních“ (víceméně – ponocní, rychtářovi pomocníci) zaměstnanců byli i městští žoldnéři (Cheb udržoval setrvale posádku 50 knechtů).


Někteří zaměstnanci ovšem měli značné společenské postavení a občas i moc. Rozhodně to platilo o rektorech městské školy nebo profesorském sboru vyšší školy (byla-li ve městě), mincmistrech, ať už ražbu peněz (drobných) řídili nebo ověřovali kvalitu obíhajících ražeb (např. Frankfurt nad Mohanem) a kněžích „městských“ kostelů (dosazováni a placeni městem). Ve špitále mohl být zaměstnán městský fyzikus (lékař; takovým byl v Jáchymově Georg Agricola), jehož společenské postavení ovšem záviselo výhradně na jeho schopnostech a obratnosti.


Kdo sem nepatřil

Ke správě města nepatřila samospráva etnických či náboženských menšin, a to dokonce ani v případě židovského rychtáře, jakéhosi „ombudsmana“ pro bezprávné židy, který byl vždy křesťanským měšťanem. Totéž platí i pro rychtáře a konšely městských vsí a většinou i předměstí. Na rozdíl od vžité představy na by sem patřili cechmistři, protože měli podíl na správě města a do jejich volby mluvila buď radnice (častější) nebo obec (Cheb); volba členy cechu je výjimečná (např. ve Francii měli pařížští kupci to privilegium, že si mohli svého staršího volit sami). Ale všeobecně se předpokládá, že cechy spíše mluvily do chodu radnice, takže cechmistřy nebudu do městské samosprávy započítávat.


K chodu města se samozřejmě chtěla vyjadřovat také jeho vrchnost. Původně byl jejím zástupcem rychtář, ale jeho funkce rychle upadla dokonce i v poddanských městech; jmenování nebo schvalování městských rad se ukázalo jako mnohem účinnější prostředek kontroly. V Polsku se královským zástupcem stal starosta, v habsburských zemích císařský rychtář či hejtman. Jeho pravomoci se postupně zesilovaly, protože městská správa a její hospodaření čím díl tím víc byrokratizujícímu se státu vadily (neefektivní). V poddanských městech byla situace mírně jednodušší, protože zde si rychtář zachoval větší míru nezávislosti na radě. Přesto ale byl jmenován úředník (v Turnově k roku 1700 měli hraběcího rychtáře alias fiskálního rychtáře čili fiskála neboli aktuára, který zastával místo purkmistra), který dohlížel na městskou správu. Nikoli nutně musel být specializovaný, klidně mohlo jít o úředníka spravujícího ve městě panský provoz (pivovar), který si „mimo jiné“ předvolával radu, aby jí vyřídil od vrchnosti příkazy a převzal odpovědi, stížnosti a tak. Ani jeden z nich fakticky k samosprávě nepatří.


Závěr

Jak zjevno, pokud měšťané chtěli, mohli se politicky dost vyžít, protože městský správní aparát byl rozsáhlý až přebujelý a jeho obsazení se často měnilo. V Litoměřicích roku 1603 v 33 městských komisích působilo přes 100 lidí, na Starém Městě pražském se k roku 1579 napočítalo 357 úřadů a funkcí, v Chebu v úředním roce 1560 bylo ve volební knížce 51 úřadů, obsazení městské správy Kutné Hory pro rok 1525 udává následující tabulka:


Soud a šepmistři 18 osob
Obecní starší páni (consules communi) 6 osob
Zvláštní úřady (officia privata) 14 osob
Obecní starší páni (consules communi) 6 osob
Nižší funkce ve správním aparátu města 15 osob
Kapitáni čtvrtí a strážci nad ohni 22 osob
Kostelníci 11 osob
Úřady spojené s dolováním 30 osob
Soudce (Richter) 1 osoba
Konšelé na předměstích (consules suburbani) 39 osob
Cechmistři 65 osob

Tabulku lze doplnit citátem ze Starých pamětí kutnohorských, vztahujících se na dobu začátku 16. století:


Po šephmistřích (jichžto v počtu 18 vždycky bývalo, ale 13 toli¬ko přednějších čtyřnedělní ouřad držívalo) nacházel se ouřad star¬ších obecních. Ten pak za prodloužilá léta 4 toliko osoby zastávaly: až nejjasnější král Vladislav, když sám osobně radu kutenskou v létu 1471 obnovoval, jiné dvě k nim přisadil, a aby vždy napotom 6 takových starších Hora mívala, královskou mocí ustanovil. Osm soudců vysoce urozený p. p. Albrecht z Gutenštejna, nejvyšší krá¬lovství českého mincmistr, léta Páně 1538 vyzdvihl, a ti aby k potvrzení přišli, u vyšší vrchnosti objednal. Starší z obce ihned s městem se začali. Ale zprvu přes 20 jich nebývalo. Po letech s zrůstem obyvatelů i oni rostli: až na 70 osob přišlo. Do kteréhožto počtu netoliko lid obecný, ale i horní oficíři, muži velmi vzácní, nýbrž i JMC a královské rychtářové (jenžto v létu 1551 na Hory Kutny dosazeni jsou) se pojímali [...]. Město na čtyry čtvrti, totiž Svatobartolomějskou, Tandlmarskou, Vojnovskou (ne Vojenskou, jak nyní říkáte, Horníci) a Námětskou bylo děleno. Každá čtvrť na deset desátků se rozpisovala: každý pak desátek svého desátníka, a ten jistý počet sousedů pod svou správou míval [...]. Bývalo všech cechů a pořádku přes pětačtyrycet: třidceti samostejných, patnácte pak společních: a ti všichni tak hluční, že nelze vypraviti. Přidám něco pro potěšení ženského pohlaví: že totižto i ony svůj cech měly: ne všecky, ale ty, jenž šlojíře (to jest roušky) tkaly a tkadlcyně se jmenovaly. S jejichžto pořádkem muži nic činiti neměli, ale dvěma matronami se řídily [...]. Sedmeré předměstí (totiž Čech, Hloušky, Pach, Kolmark, Holcmark, Nové Město, Roveň) svými rychtáři a konšely se řídilo. Nad havíři hor stříbrných šest, nad hašplíři dva, nad trejbíři tolik též starších bývalo. Opět nad havíři perkverku kaňkovského čtyry: nad hašplíři dvě, nad trejbíři též dvě osoby starší panovaly, k tomu kaňkovským čtyry konšele se přidávali, tak aby jich, poněvadž zvláštní obcí slouli, dvanácte osob v radě sedalo.

Dokonce i nevelký poddanský Turnov poskytoval okolo roku 1700 prostor pro vydovádění se 36 měšťanům (12 konšelů, 3 městští rychtáři, 6 obecních starších (s primasem jmenovaným z rady dohlíželi na městské hospodářství), 1 písař, 4 obecní starší, 2 správci solního obchodu, 2 správci nad špitálem, vodák, 4 správci (kontroloři) záduší, 1 inspektor záduší).

Úvod do celé série, rozcestník i původní verzi článku ke stažení ve formátu .doc najdete zde.
Napsal chrochta 07.02.2016
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 0 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.12646508216858 secREMOTE_IP: 3.85.63.190