Překvapení

Přijdu si takhle jednou do banky. Otrava jako vždycky, znáte to. Předložil jsem občanku a číslo účtu a vysvětlil, o co mi jde. Usměvavá úřednice chvíli něco psala na klávesnici, pak se mě podívala a řekla:

 

"Tak je to hotové. Mimochodem, upřímnou soustrast."

 

"Prosím?" podivil jsem se.

 

"Ehm, promiňte," omluvila se. "Myslela jsem, že jste dědil. Je to docela velká částka."

 

Chtělo se mi vstát, obejít stůl a podívat se. Ona to asi vytušila a tak, zřejmě navzdory nařízením, otočila monitor a nechala mě nahlédnout. Oněměl jsem úžasem.

 

"Kdo to poslal?" zeptal jsem se po chvíli.

 

"To nevím," odpověděla. "Není tu žádná zpráva pro příjemce. Budete ještě něco potřebovat?"

 

"Ne, děkuju," dostal jsem ze sebe, sebral si doklady a odešel.

 

* * *

 

Jak jsem tak bloumal ulicí, přemýšlel jsem, co to pro mě znamená. Nedokázal jsem ale pořádně uvažovat, tak jsem se rozhodnul probrat to s kamarádem. Chtěl jsem mu nejdřív zavolat, pak jsem si to ale rozmyslel a zašel jsem k němu osobně.

 

"Nebudeš věřit, co se mi dneska stalo," začal jsem a odvyprávěl mu to.

 

"Hele, dneska není apríl," řekl na to on s úsměvem.

 

"Však já vím, nedělám si srandu. Napadlo mě, že by mohlo jít o skrytou kameru. Jenže to by mi přece řekli, aby pak mohli natočit moji překvapenou reakci. Leda že by čekali, že se tam ještě vrátím. Ale i tak se mi to nějak nezdá, banka by si přece takhle nekazila pověst."

 

"Jo, to nedává smysl," souhlasil. "Počkej, však to můžeme ověřit. Máš, doufám, internetový bankovnictví?"

 

Když jsem přikývl, přešli jsme k jeho počítači a já jsem se přihlásil na svůj bankovní účet.

 

"No ty vole," okomentoval to.

 

"Nemusím to náhodou nahlásit, nebo tak něco?" napadlo mě.

 

"Ale prosím tě. Nikomu jsi ty prachy neukradl, prostě jsi je dostal."

 

"No jo, ale co když jsou kradený? Nějaká mafie si třeba spletla účet. Nebo mi je poslali schválně..."

 

"A proč by to dělali?"

 

"No to nevím. Já fakt netuším, co s tím mám dělat."

 

"Co by si s tím dělal, nedělej nic. Ono se to nějak vyvrbí samo. Přinejhorším ti budou aspoň nabíhat úroky."

 

"No jo, takovej plat nemá asi ani prezident," usmál jsem se, ale klidu mi to moc nepřidalo.

 

"Nech to kažodpádně na zejtra. Ráno mi zavolej a proberem to," navrhnul.

 

"Po telefonu se mi o tom mluvit nechce."

 

"Jo, to je asi rozumný," souhlasil. "Tak odpoledne po práci."

 

* * *

 

Vůbec nevím, jak jsem došel domů. Ani jsem se nezul a hned jsem zapnul počítač. Přihlásil jsem se ke svému bankovnímu účtu a málem jsem dostal infakrt - platba zmizela!

 

Vystartoval jsem jak raketoplán. Dveře jsem za sebou jen zabouchnul a schody bral po šesti. Do banky jsem dorazil těsně před zavírací dobou.

 

* * *

 

Tentokrát tam nebyla usměvavá úřednice, ale přísně vyhlížející muž ve středních letech. Na dotaz, co se stalo s platbou z dnešního rána, odpověděl:

 

"Nezlobte se, ale banka plátce transakci před hodinou zrušila."

 

"To můžou?"

 

"Ano."