Ve středověku se evropští loďaři poučili a na základě znalostí konstrukce severoevropské kogy (ta zase vycházela z proslulého vikinského drakkaru), středomořských veslic a zejména arabské plachetnice dhau postavili malou, nečekaně bytelnou a dobře ovladatelnou plachetnici, která ve své době neměla sobě rovna - karavelu. Zpočátku sloužila jako rybářská loď, postupně však pronikla i do dalších oblastí. V obchodě vynikala rychlostí, s jakou mohla dovážet hodnotnější zboží, ve vojenství zase jako průzkumné a doprovodné plavidlo neohrabaných válečných korábů. Průzkum jim byl ostatně nejvlastnější; jakmile posádky a kapitáni zjistili, že tato loď dokáže celkem spolehlivě odolávat všem rozmarům širého moře, vydávali se na palubách těchto lodí na daleké plavby přes celé moře a oceány, do míst, která v Evropě nikdo neznal.
Na její konstrukci evropští loďaři v podstatě navazovali při stavbě velkých plachetnic ještě celá staletí, byť se měnilo jejich oplachtění, velikost i tvar trupu (zejména pod čarou ponoru). Základ však byl položen, karavela své kvality mnohokrát osvědčila při neuvěřitelných výkonech tehdejších mořeplavců.

Konstrukce a vzhled karavely
Karavely měly na délku pouhých 15-25 metrů, šířku měly zhruba třetinu délky. Trup tvořila nejčastěji dubová konstrukce kýlu, žeber, přední a zadní vaznice, uzavřená paluba a plášť sestavený na sraz po vzoru středomořských lodí. Prkna se spojovala převážně dřevěnými kolíky, pouze u předního a zadního vazu železnými hřeby (důvod byl jak ekonomický, tak patrně i pověrčivý - Arabové od pradávna věřili, že na dně moří existují jakési "magnetové hory", které stáhnou pod vodu každou loď, kde je příliš mnoho železa. Své lodě proto stavěli zcela bez jeho použití a karavela do značné míry vycházela z konstrukce jejich nejrozšířenějšího typu lodi, dhau. Je tedy pravděpodobné, že spolu s konstrukcí byly přejaty i zvyky a pověry spojené s její výrobou.) Spáry mezi prkny se utěsňovaly konopím, dehtem a lojem. Přední vaznice se v krátkém, mírném oblouku vynořovala nad vodu, zadní vaz nebyl zaoblený a mířil šikmo vzhůru, do mnohem větší výše než přední vaz. Bylo na něm totiž na čepech zavěšeno kormidlo ovládané jednoduchým pákovým převodem. Paluba byla mírně klenutá, na zádi přecházela v nástavbu přesahující boky lodi, kde byla i menší kajuta pro kapitána. Pod touto vyvýšenou zadní palubou stál na můstku kormidelník, který tím pádem ani neviděl na moře (kormidelní kolo se začalo používat až někdy v 18. století).
Karavela měla původně dva stěžně, poměrně záhy ovšem přibyl ještě třetí; bývaly borové, vždy z jednoho kmene, dlouhé alespoň 20 metrů (celkem, usazené byly na dně lodi u samotného kýlu, takže nad palubu čnělo zhruba 15 metrů), u paty měly průměr kolem půl metru a na vrcholku čtvrt metru. Druhem oplachtění se karavely dělily na dvě hlavní větve, tzv. latinky a redondy. Latinka měla všechny plachty výhradně latinské, redonda měla latinskou plachtu jen na zadním stěžni, na předním a hlavním stěžni měla obdélníkové ráhnové plachty.
Rané karavely měly několik vesel pro manévrování v přístavu, ale i ta postupně zmizela.
Karavely se na mořích udržely hodně dlouho. U pozdnějších karavel se na zádi objevilo tzv. zrcadlo, tupé zakončení trupu, a na přídi zase čelen, sloužící nejprve jen k uchycení lanoví, potom i k upevnění další malé ráhnové plachty, tzv. blindy. Tyto pozdní karavely už mívaly i přední nástavby, ty však vždy byly mnohem menší než ty zadní.
Posádka
Základní posádku karavel tvořilo 20-40 mužů. Tyto malé, spolehlivé plachetnice získali záhy oblibu i mezi piráty, kteří číhali na obchodních trasách námořních velmocí a přepadávali na nich pomalé, neohrabané obchodní koráby. Aby je dokázali přemoci (obchodní karaky byly většinou dvou až trojnásobně velké než jejich karavely), jejich vlastní posádky museli být větší, než bylo u této lodi běžné. Přesto se jich ani na palubách větších karavel nemohlo podle mého názoru po delší dobu plavit více než 100.
Plavba
Karavela byla stavěna pro plavbu na širém, bouřlivějším moři. Její oplachtění jí umožňovalo křižovat do jisté míry i proti větru a díky malé velikosti se plavila po velkých vlnách, místo aby se o ně lámala, takže její trup nebyl za bouřlivého počasí tolik namáhán. Navíc díky tomu, že jí mohla ovládat i poměrně malá posádka, mohla navzdory své menší velikosti nést zásoby i na dlouhou cestu.
Plně naložená karavela měla ponor pouhé 2-3 metry. Její nosnost byla mezi 50 až 100 tunami. Přestože její trup nebyl nejštíhlejší, karavela byla díky kvalitnímu a bohatému oplachtění (na svou dobu) rychlá plachetnice; při příznivém větru dosahovala plavební rychlosti 20 km/h. Díky tomu byla ideální jako obchodní a průzkumné plavidlo u neznámých pobřeží. Námořníci této doby se stále ještě spoléhali převážně na osobní nebo zprostředkované zkušenosti z plavby, přesto ovšem už se vzmáhala navigace pomocí primitivních přístrojů a vznikali již poměrně dobré mapy, použitelné i jako navigační, zejména ve spojení s plavebními deníky lodivodů.
Boj
Posádky karavel byly v námořním boji odkázané v podstatě jen na jeden jediný účinný způsob boje - abordáž. Karavela vznikla v době, kdy se již začala běžně používat děla, mohla jich však nést jen několik a malé ráže, takže o výsledku boje rozhodla pouhá dělostřelba jen málokdy a spíše se štěstím. Byly to ovšem obratné a rychlé lodě, což jim při boji s karakami, tehdejšími velkými obchodními a válečnými koráby, dávalo v boji nemalou výhodu. Odvážné posádky karavel dokázaly při soustředěném útoku a abordáži z více stran obsadit i velkou válečnou karaku s mnohem silnější výzbrojí.
Ovšem s tím, jak se neustále posilovala a zpřesňovala střelba válečných lodí, byly všechny malé lodě při klasickém střetu s nimi postupně stále jistěji odsouzené k záhubě. Proto se karavela ve válečném loďstvu neuplatnila nikdy ve větší míře, než jako doprovodné a zejména průzkumné plavidlo; na této pozici ovšem byla nezastupitelná.
Závěrem
Karavela byla ve své době nejrozšířenějším plavidlem v Atlantském oceánu. Její stavba nebyla finančně tak náročná jako stavba soudobých větších lodí a přitom byla na otevřeném spolehlivější a rychlejší než ony. Byla proto logickou volbou mnoha kapitánů i chudších obchodníků a společností. Je to ideální plavidlo pro movitější družiny, které chtějí jen s několika muži na palubě obeplout svět či prozkoumat neznámé souostroví.
Použitá literatura
Václav Patočka: Válečníci pod plachtami korábů