Sirienův blogček: horor

Spolu s prvním článkem o hororu v RPG bych rád zveřejnil ještě něco, co do článku úplně nepatří, ale přesto bych to rád sdělil - a to je můj osobní vztah k hororu obecně a v RPG.

Dodnes si pamatuji jednu konkrétní "půlenou" hodinu češtiny. Čtrnáct mých spolužáků a já odsouzeni strávit další třičtvrtě hodiny s naší lektorkou, která nás opět plánovala nudit svým nezáživným podáním dalších nezajímavých autorů, kteří by se bez vynucování školními osnovami už dávno ztratili v zapomnění. Seděl jsem u otevřeného okna, skrze nějž na mě z modré oblohy pražilo jasné slunce krásného ranně letního dne, které jen podtrhávalo dojem zcela ztraceného času. Vedle mě seděla poněkud šprtská spolužačka, jinak moje kamarádka, která ale v oné chvíli mou náladu dále kazila svou křečovitou snaživostí.

Tehdy jsem už na naštěstí na některé učitele kašlal otevřeně a oni na mě už rezignovali, takže jsem se v klidu pohodlně zhoupnul a přímo před sebou jsem si bez jakéhokoliv zájmu o lektorku nebo dalších čtrnáct spolužáků otevřel vlastní knížku, Kingovo Osvícení. Zatímco třída probírala kdovíco, já se ponořil do světa opuštěného hotelu, jeho pokojů, sklepení... a jeho zahrady. A najednou, někdy před polednem, v ostrém skoro letním slunci, v místnosti s dalšími patnácti lidmi, mi začal běhat mráz po zádech. Cítil jsem vlastní nervozitu. Strach z nadcházejícího. Stačilo by jen zvednout oči a byl bych zpět v realitě - ale nešlo to. Něco mě nutilo číst dál, řádek za řádkem, stránku za stránkou, bez oheldu na to, jak špatně se mi začalo dýchat, bez ohledu na to, jak jsem si najednou uvědomoval každý úder svého srdce. Spolužačka na vedlejší židli dávno zmizela z mého vědomí a já si najednou připadal stejně sám, jako Danny v hotelové zahradě. Teprve na konci kapitoly, kdy úsek příběhu skončil, jsem se dokázal odtrhnout a vrátit zpět - ten moment náhlého uvolňujícího nádechu, který smetl intenzivní pocit klaustrofobického návalu byl tak uvolňující, že mi trvalo dlouhé vteřiny uvědomit si, že jsem vůbec nepostřehl naše vlezle hlasité zvonění a že hodina již skončila.

Nikdy jsem nezjistil, proč zrovna tahle pasáž téhle knížky měla ten efekt, že mě vyděsila v tom nejméně hororovém místě a čase, v němž jsem ten den byl. Prostě se to stalo.

O něco později jsme v literatuře horor jako žánr probírali. Jenže to, co jsme probírali, byl podvod. Strašidelné historky s happy endy. Příběhy s hrdiny. Příběhy o překonaném strachu. Příběhy o pochopeném zle. A za takové úkoly dostávali spolužáci pochvaly, jak pěkně žánr uchopili. Ve skutečnosti ho myslím vůbec nepochopili - stejně jako ho myslím vůbec nechápala ani sama lektorka.

Překonání strachu v hororu není otázkou vítězství v příběhu. Tak horor nefunguje. Horor nám dává možnost překonat strach právě tím, že jej prezentuje v té nejhorší podobě - v neodvratnosti, v jistotě špatného konce. Každý dokáže sebrat odvahu, když ví, že na konci tunelu je světlo - ale chce to skutečnou snahu jít dál, když žádné světlo nevidíte nebo dokonce víte, že tam žádné není. Herbert to pochopil, když v Duně psal Litanii strachu:

Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.

Litanie strachu se neodvolává k žádné naději. Neupíná pozornost k dobrému konci. Litanie strachu staví člověka přímo proti strachu samotnému - a přesně tak by podle mě měl fugnovat i horor. Měl by prezentovat hrůzu v čisté podobě, abychom se s ní naučili vyrovnat. Protože upínat se ke světlému zítřiku není postoj, není to síla a není to vyrovnání se - je to jen prostý, laciný útěk a odměna na konci je laciný úskok, přesvědčování, že světlo existuje i když ho nevidíme, snaha přesvědčit nás, že je vpořádku utěšovat se lží, jen abysme se nemuseli vyrovnávat se skutečnstí.

Naděje je pomíjivá a lidé střetávají situace, v nichž žádnou nevidí. Jít dopředu tak znamená jít tunelem beze světla na konci. Není to o tom umět pokračovat k cíli, je to o tom umět pokračovat. Prostě jen pokračovat. Skrz, i když nevíte kam nebo jestli je vůbec k čemu.

V RPG horor není moje nejmilovanější téma - obvykle hraji jiná. Ale hororový žánr má přesto místo v mém srdci a vždy se k němu rád vracím. A vždy když jsem se k němu vrátil jsem jej prezentoval právě takový, jaký jej vidím - nelítostný, beznadějný, nepřekonatelný, protože právě takový věřím, že by měl být, aby měl nějakou skutečnou hodnotu. Cokoliv jiného je jen laciná cetka.

Nebojte se ho zkusit. A když ho zkusíte, nebojte se do něj ponořit tak hluboko, jak jen dokážete. Na druhé straně se vynoříte roztřesení a možná i otřesení, protože RPG dokáží být velmi osobní - ale ten zážitek stojí za to.
Napsal: sirien

Pro přispívání do diskuse se musíš přihlásit (zapomenuté heslo). Pokud účet nemáš, registrace trvá půl minuty a 5 kliknutí.

Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.056522130966187 secREMOTE_IP: 3.239.119.159