O psaní II - povídky

Minulý blogček s tímhle tématem byl takovou úvahou bez pointy, momentálním sledem myšlenek. Tenhle bych chtěl pojmout trochu konkrétněji.

Kostka má poměrně slušnou knihovnu povídek (není to málo, i když si odmyslíte hrdiny a padouchy týdne, kteří se tam narvali pro mě trochu nepochopitelnou cestou... navíc pár dalších by se asi našlo ve skupinových sekcích jako zápisy z her). V poslední době se tu kromě několika dobrých objevily i různé ne až tak podařené pokusy o to napsat další. Vzpomeňme třeba Tiařiny Regien (která tu je dost mimo téma) a Zapomeň na včerejší ráno. Magusova Bratři a mágus se tu setkala s docela slušnou kritikou.

Povídka je docela lákavý útvar. Umožňuje odvyprávět příběh nebo sdělit myšlenku, a přitom je relativně krátká a na pohled nenáročná. Spousta lidí má dojem, že je snadná - nikoho by nenapadlo, že dokáže jen tak napsat román, nicméně povídka na čtyři, pět stránek? Proč ne. Abych citoval jeden nedávno zde postnutý článek:

Píše:
Když se na knižním trhu objeví nějaká autorova prvotina (jakou byly například Enderova hra či Píseň Kálí), většina lidí nabývá závistivého dojmu, že pámbů či matka příroda zase jednou nechali někoho spadnout z nebe. Jen málokdo pokývá hlavou, přimhouří oči a uvědomí si ty roky, ba dokonce desítky let tvrdé práce, které před takzvanou prvotinou stály. Přimhouří oči, aby spatřil ty stovky a tisíce normostran, tucty odmítnutých povídek a stohy popsaných papírů. A police plné encyklopedií a naučných knih a běhání po knihovnách a antikvariátech a vystřihování nových článků při shánění nových nápadů.
Tak vypadá spisovatel.
Moje osobní zkušenost je rozporuplná. Byly povídky, které se psaly prakticky samy (Nahlédnutí za oponu, Jako my všichni), byly povídky, které vyžadovaly snahy víc (Amulet klanu hrdlořezů) a jsou povídky, které mi hlodají v hlavě už velice dlouho (jednu z nich mám rozepsanou už deset a půl měsíce). Byly povídky, které jsem vzdal a prostě smazal a už se k nim nikdy nevrátil (některými lidmi vyžadované pokračování "Obětování". Jenže některé povídky prostě nechtějí, aby na ně bylo navazováno...).
A to mluvím jen o době, kterou mi zabraly, vůbec ne o tom, jak jsem s nimi sám spokojený (i když tu byly všechny přijaty relativně dobře, já sám mám ke každé z těch prací spoustu výhrad).

Psát povídku prostě není něco, na co by se dalo skočit jen tak - chce to nápad, představu (od které se možná stejně odkloníte, ale bez ní to nejde), chce to vytvořenou osnovu a hlavně vědomí, že tu povídku možná budete psát ještě za několik dnů nebo týdnů, než ji dokončíte.
Je dobré mít přečtené práce jiných autorů, a to jak těch profesionálních, tak těch normálních jako jste vy. Chce to mít alespoň představu o tom, jaká rizika na vás čekají (články podobné Xaxymu jsou dobrým základem)
A hlavně to chce odvahu začít znovu a znovu a čelit přitom neúspěchu. Možná že zahodíte několik prací, ať už různých, nebo pokusů o jedno a totéž, než vám něco konečně alespoň trochu vyjde. Poznamenávejte si nápady - ať už náměty, nebo jen různé vystřižené scény, nikdy nevíte kdy se vám budou hodit (případně k čemu. Už půl roku mám rozepsanou jednu věc - úvod, prolog, do jednoho světa. Jednou večer mě napadl a měl jsem dojem, že z toho něco bude, tak jsem se dal do psaní. Jenže když jsem skončil, najednou mě nenapadalo jak dál. Od té doby mi tu na Kostce visí a čeká, zda mě postihne náhlé osvícení, nebo zda to s ním jednoho dne vzdám nadobro. Možná z toho bude povídka, možná RPGčko a možná taky vůbec nic)

Přiznám se, že osobně nemám moc rád povídkové sborníky obecně. Špatně se mi čtou. Každá povídka od jiného autora, různá pojetí, různá témata, prostě mě to nějak nebere. V protikladu k tomu ale miluji povídkové sborníky konkrétních autorů, které mám rád. Pratchettovo Divadlo krutosti a Gaimanovy Kouř a zrcadla a Křehké věci jsou pro mě úžasnou ukázkou mistrovských prací. Když je člověk čte, pozorně, ne jen tak pro srandu, tak si v nich může všimnout spousty věcí a hodně se toho naučit.
Zejména z Gaimanových knih. Neil má takový krásný zvyk - v úvodu sborníku má kapitolu věnovanou tomu, že u každé povídky zmiňuje její původ, nějakou zajímavost, co za ní stálo. V těch úvodech je mnohem víc, než by se mohlo zdát, a když je člověk všímavý, tak se tam může o psaní povídek dozvědět mnohem více, než z desítek článků. U jedné povídky v Kouři a zrcadlech píše, že ji psal čtyři roky. Povídku. Nejspíše ji psal déle, než mnohé své romány (a mimochodem - velice se mi líbila). Člověka to možná trochu vyděsí, ale zároveň i uklidní. Pokud sám Neil Gaiman píše povídku čtyři roky, tak nějakej Sirien může být se svými deseti a půl měsíci v ledovém klidu.

Povídka prostě není tak snadná záležitost, jak se zdá. Nicméně nemá smysl ztrácet odvahu, protože všichni velcí autoři začínali tím, že byli odmítnuti. Skoro všichni. Ale tou malou částí supernadaných se nemá smysl nechávat deptat.

(Zajímavé je, že podobné to je mnohdy i s články. Někdy se napíší hned a sami, někdy i grafomani jako Alnag civí do monitoru třeba měsíc, než něco zformulují - vzpomeňte třeba na jeho článek o ženských archetypech. Stejně jako povídka, i článek občas zaslouží celý smazat a začít znovu (i takové jsem tu měl) a ve chvíli, kdy ho napíšete a máte dojem, že je super, není naškodu ho nechat odležet a podívat se na něj ještě jednou s párdenním odstupem)

No - jak jsem psal, chce to číst povídky od profi autorů i od normálních lidí. Chce to číst články o tom jak psát - xaxyho jsem už linknul výše, ale pár dalších nemusí uškodit: wilwarin - jak psát povídku Krátší článek, ale stojí za přečtení. Všimněte si té jediné nenápadné věty o porozumnění mezi autorem a čtenářem. Ta věta tam je hozená ledabyle, ale podle mě je z celého toho článku nejdůležitější. To je podstatná věc - nepříjimat návody a názory tak jak chodí, každý má nakonec svůj vlastní styl tvorby, ale přemýšlet nad tím co vám ostatní předkládají, hledat to podstatné mezi tím obyčejným, to obecně universálně platné před tím autorsky specifickým. Zvláště v návodech. Senzorův blog podává některé věci poměrně tvrdě, ale osobně se domnívám, že má ve všem co píše pravdu. Nevím, jak moc je ten blog aktuální nebo aktualizovaný, ale ty čtyři kapitoly co tam teď jsou docela stojí za přečtení.
Nicméně dávejte si pozor. Na internetu se nachází i spousta "návodů", které nejsou zdaleka tak dobré jak by se zdálo. Tento úvod do psaní povídek má například nejspíše dobrý záměr, ale ve skutečnosti je to co tam autor uvádí hrozně úzce zaměřené, silně se tam promítají jeho vlastní auorské tendence a i když tam lze najít pár dobrých rad, není to něco co bych osobně předložil novému autorovi k pročtení.

Sami sobě můžete pomoci i tím, že se zapíšete do některého z kurzů nebo kroužků tvůrčího psaní. A rozhodně není od věci dávat své povídky přečíst co nejvíce lidem, zde a třeba i na dalších webech, zkusit je třeba přihlásit do soutěží - protože to co potřebujete nejvíc je, ať se vám to líbí nebo ne, upřímná a tvrdá kritika. Nebojte se jí číst a nevztekejte se nad ní, protože i kdyby ti lidé obětovali svůj čas a psali vám to se zlým úmyslem (což mi nepřipadá moc smysluplné ale dejme tomu), i tak vám poskytují reflexy, nad kterou se můžete zamyslet a zlepšit se.

(a skutečně poslední slovo na závěr, po zkušenostech s několika začínajícími autory co se mě ptali na názor - bohové, lidi, korektura je možná cizí slovo, ale rozhodně to není slovo vulgární. A ano, je to věc která se dělá vícekrát ještě předtím, než práci předložíte ke korektuře někomu dalšímu)