Daghan podle mě představuje dvě roviny.
Autor udělal živý svět. Dvě lokality, město a věsnici, a udělal z nich živoucí místa s živoucími obyvateli. Něco jako Ladovy obrázky.
Do toho pak sazadil to dobrodružství, které sice není typická jeskyně ala Bílý hrad, ale o to víc je lineární.
Vtip je v tom, že komu jde o to dobrodružství, bude zklamán. Dobrodružství tu totiž není to hlavní v kulisách světa (tak jako například ve zmiňovaném dobrodružství Hrobka Anihilace), tak jako by tomu bylo, kdyby autor napsal to dobrodružství jako to hlavní a svět poté doplnil jen jako kolusy. Tady to dobrodruství vlastně zaniká v nánosu (balastu) popisu toho světa. To dobrodružství je na úrovni popisu Hafana. Jde tam najít, ale musíte hledat. Zklamaní budou hlavně ti, kteří znají TSR nebo nová 5E dobrodružství, která často stačí "vzít a hrát". Kdyby to PJ zkusil tady, tak by se brzy utopil. Navíc, i když se tím balastem prokouše, zjistí stejně jako Markus, že je to tvrdý railroad na podobné úrovni jako Jarikovo dobrodruství.
Daghan je víc setting než dobrodružství. Kdo ho tak bere a jde mu o ten svět (ty dvě lokace), ten bude nadšený a klidně do toho vsekne něco vlastního, nějaké vlastní dobrodružství, a daghanské dobrodružství může směle ignorovat nebo ho jen začlenit jako jedno z mnoha vlastních.
Je to vlastně paralela k Dvanácti soškám Almiru, které mají podobné ražení. Je to svět, tak jako tady, a do něj je vloženo dobrodružství nevalné kvality. Komu jde o ten svět, tomu DSA poslouží, komu by šlo o samotné dobrodružství, ten se v něm utopí jako v Daghanu.