První Kontakt

Tohle jsem našel v počítači. Byl to úvod, do hry co jsem hrál s bráchou. Nepřišlo mi to tak špatné, ikdyž bych takvové věci teď nepsal. Beru to jako vcelku dobrý úvod.





Pískot v uších, bylo to jediné, co v tu chvíli slyšel. Přicházelo to jakoby z velké dálky, jinak bylo naprosté ticho.
Což naprosto krutě kontrastovalo s tím, co se odehrávalo před jeho očima. Kusy těl, se válely kolem a vše bylo naprosto zničené. Nevěděl, co má dělat, nechápal tu situaci, nechápal co se děje. Přežil, neměl ponětí, jak se mu to povedlo.
Pískot v uších přestal.
V zápětí ho ohlušila vlna hluku. Ničící se domy, hořící auta, křik lidí, kteří se rozprchávali co nejdále od místa výbuchu. Začal běžet. Míjel rozbité výlohy, popadané kusy budov i zraněné prosící o pomoc.
Minul umírající mladou ženu, která ležela na zemi bez nohou. Nijak to s ním nepohnulo. Jako nic z toho, všechny ty střeva a vnitřnosti válící se po zemi a po zdech polorozpadlých budov. Byl v adrenalinovém opojení a jediné na co myslel, bylo utéct z toho místa.
Zabočil a ocitl se ve špinavé malé uličce. Podlomily se mu kolena. Jakoby přišel k sobě. Svalil se na zem a strach se mu zarýval až do morku kostí. Na všechno si vzpomněl. Bylo to horší, než to vypadalo.
Uviděl, jak něco padá z budovy nad ním. Zahalil ho oblak prachu. Jeho strach byl ještě silnější, odevzdaně se posadil. Nemá cenu utíkat. Nikdo neuteče. Stín se napřímil. Ucítil bolest. Podíval se na sebe a uviděl, velkou díru v břiše. Ani nezakřičel, svalil se na zem a jen viděl, jak se stín vzdaluje.
Viděl jsem hodně lidí, co utíkali pryč, z toho místa. Popravdě však, většina jen ležela bezvládně kolem. Nebo z nich zbyly jen části. Žádný krásný pohled. Už necítím ten svíravý pocit v žaludku. Jsem v pohodě. Teda na měřítka lidí, co vidí další zohavené, mrtvé lidi. Byl hlášen výbuch a několik menších uprostřed centra. Zmrdi. Zrovna na Slavnost. Víte, teroristické útoky, jsou poslední dobou strašně frekventované. Často jen takové ty menší věci. Kanceláře dalších zmrdů z Impéria, co si to stejnak i zasloužili. Jenže stávalo se, že naprosto normální místa, plná nevinných civilistů se jim dostala taky do oka.
„Zatím se, žádná teroristická organizace k útoku nepřiznala.“ zachrčelo z vysílačky.
„Mají dost času.“ Odpovím, nečekám, že se něco ohlásí, do 30ti minut.
Impérium je poslední dobou moc podezřívavé, po tom co rozeslali průzkumný sondy snad do každý části galaxie, vesmíru nebo bůhví kam ještě. A začínají být posraní strachy, protože jak je známo, lidi se bojí, každýho, až moc rychlýho pokroku. Najednou jsme všude. Jo budeme moct, vše prozkoumat a probádat, jenže zatím jsem jen až moc vidět.
Moc nevěřím těm UFO-sračkám co se tím všichni krmí. Žádná zvýšená aktivita z vnějšku a více „paranormálních“ úkazů. Ale co už. Když tihle konzervativní sráči chtěj, mít jistotu tak já si kvér s radostí vemu a poohlídnu se tam po těch zelených mužíčcích. Nic jinýho to pro mě nemění.
„Zpráva ze vzdušného monitorování.“ Ozve se. Konečně.
„Za prvé, budete nejspíš dost překvapeni rozlohou kráteru“
Jakýho kráteru?
„Na vysvětlení úkazu se pracuje, výbuch byl rozlehlý, ale čekali jsme jen pár strategicky rozmístěných trhavin. Ale ten výbuch, co způsobil kráter by zničil půlku toho města“
Kurva. To je divný, ale poslední dobou, začíná být všechno divný. Doba jde moc rychle.
„Druhá věc, snímky, které jsme pořídili, zachytili neidentifikované stíny. Zvýšená ostražitost pro ETA.“
Nad tím jen protočím oči. Ano, je to divný, ale ve všech těch nových věcech mi to, až zas tak divné nepřijde. Neidentifikovatelný stíny nějakých věcí? Tyhle „super foťáky“ vyfotí i mravence z 500 metrové výšky. Zase tím jen chtěj nakrmit ostatní. Celkem mě zklamalo, že to cpou i nám.
Pak se zastavím. Stojím na okraji kráteru. Je hladkej, jako řez máslem. Fakt divná věc. Žádný kouř, nic. Jen jakoby někdo vzal obří, lžičku na dělání kopečků zmrzlin a kousek si vyloupl. Nechápu, že se to dozvídám až teď. V tom za sebou uslyším hluk. Otočím se a za mnou seskočil ze střechy nějaký stín. Vytáhnu zbraň. Na tomhle se mi vážně něco nezdá.
„Identifikuj se.“ Zvolám, tak blízko výbuchu, jsem žádný lidi nepotkával. Teda ne živé.
„Identifikuj se“ Zopakuje to, co jsem řekl. Tak přesvědčivě jako bych to řekl já.
Na tohle nemám. Vystřelím, tohle mi jde. Čtyři kulky do míst kde to má hlavu by mělo stačit.
Ty však jen volně proletí skrz. Kurva! Je to jen stín, stál ve tmě budovy, ale teď to vidím. Vystoupí na světlo. Mám pravdu. A najednou jako by se zhmotnil zpátky, na tohle seru. A instinktivně ustoupím.
A padám, kloužu po hranách kráteru a jen vidím laserovou střelu, jak letí nademnou. To bylo těsné. Překulím se a spadne mi helma. Pak jen tma.
Proberu se uvnitř kráteru. Tady jsem naprosto v pasti!
Zachovej klid, jen přelud, když jsem uklouzl.
„Všechny jednotky, se okamžitě stáhnou z města, na výsadkové pozici, je čeká vůz. Okamžitě! Vypadněte kurva odtama! Přímý kontakt. Mimozemská aktivita. Za pět minut přiletí stíhačky a shodí tam pár dalších. To nám pár těch sviní, pomůže odkráglovat. Kolem města se buduje karanténní zóna.“
Kurva. Začnu běžet nahoru, ale vidím, že je to marný. Vytáhnu světlici. Ne, můžou mě Oni.
Nemůžu tomu věřit. Měli pravdu.
„Čtyři minuty. Na nikoho nečekáme.“
Jsem v prdeli. Vystřelím světlici. Nejspíš se pro mě nikdo nevrátí, ale aspoň to zkusit. Zakleknu a vytáhnu pistoli, a mířím na okraj. Nikdo se ale neobjeví. Začnu vyvíjet největší snahu a snažím se všemožně, dostat zpět.
„Dvě minuty“
Tohle je marné, vyškrábu nožem svý jméno. Plácnu se nad zbytečností té činnosti.
Odevzdaně čekám a přemýšlím nad tím vším. Žiju to v divným světě, tohle století začíná dost na hovno. Zasměju se. Lehnu si a čekám. Měl bych cítit paniku a strach, ale já nic takovýho necítím. Jsem v pohodě. Slyším hluk stíhaček. Vytáhnu pistoli, dám si ji k hlavě.
„Nakopejte jim prdel.“ Na nic inteligentnějšího se nezmůžu. Ani se to po mě nečekalo.
Zařvu oči a zmáčknu spoušť.