Kroniky Strangerie

Mno...ehm ehm, tedy dovoluji si Vám představit mou prvotinu - Strangerii. Strašně krátká, neoriginální a jednoduše trapná - prostě fantasy, jak má být! :)

Strangerijské příběhy:
PRVNÍ ZLO


Kroniky Strangerie, zápis první:Stvoření světa*

Před mnoha a mnoha lety existovala jen Tma. Na světě nebylo nic hmotného ani živého, jen prázdný temný prostor.
Ale pak se stalo něco zázračného. Najednou se objevilo Světlo, které při kontaktu s Tmou dělalo divy. Dva protiklady se různě mísily a slučovaly, až došlo k obrovskému výbuchu.
A tak vznikl Vesmír, ve kterém zůstaly stopy obou. Temnoty v podobě vesmírného prostoru a Světla v podobě hvězd, zářících na nebi. A uprostřed toho všeho vznikl zvláštním smísením Světla a Tmy náš svět, Strangerie**, kolem kterého se točí celý Vesmír jako obrovský vzdušný vír.
V té době ale Strangerie byla jen holá koule z plynu a prachu, později jen suchá hlína a písek, skály a pouště, na kterých nebyl naprosto žádný život…
To se však brzy změnilo.

* Edillané mají o svoření světa úplně jinou představu, než my.
** Toto slovo vzniklo spojením dvou Edillských slov – Strangh (tma) a Eria (světlo)


Na Strangerii jednou spadla hvězda. Nejspíš vypadala jako každá jiná - nikdo neví, jak se to stalo, ale jako zázrakem náš svět za pár dní ožil.

První den po Pádu, uprostřed jedné z rozsáhlých, horkých pouští, vytryskl malý pramínek vody, který se během chvilky změnil v potůček, stékající po poušti. Z potůčku se však za okamžik rozvodnila říčka a z říčky obrovská řeka, ze které už se oddělily i menší přítoky. Vody bylo čím dál víc. To ale ještě nebylo nic proti tomu, když nastal večer a první slunce pomalu zapadalo. Na Strangerii se za tu dobu v údolích vytvořila jezera, moře a oceány. To vše vzniklo z jednoho vodního toku, který dnes známe jako posvátnou Šeptající řeku.
Druhý den se na povrchu planety, díky velkému množství vody, změnila suchá, kamenitá půda v úrodnou zeminu obsahující podzemní vodu a vyrašily z ní stromy, keře, traviny, zkrátka všechny rostliny, co dnes ve Strangerii rostou. Bylo to ještě rychlejší, než v první den. Kdyby mezi nimi mohl stát pozorovatel, byliny i dřeviny by mu rostly doslova před očima a viděl by, jak vznikají rozsáhlé lesy a louky.
Pořád to ale nebyla Strangerie, jak ji Edill znají dnes. Chyběli jí živí tvorové.
Třetí den to změnil.


Kapitola první:Chlapec a pták


Strangerie…

„Co? Mluv, jsi jediný, komu uvěřím!“

…naše země je v nebezpečí. Cítím to. Přicházejí z jiného místa na Strangerii, z nějaké neprozkoumané oblasti…

„Nemusíš se ničeho obávat, Velký, naše vojsko je připraveno na všechno, zvlášť na ty špinavé nájezdníky ze severu…“

Mluvíš až moc odvážně, králi. Tohle je něco jiného. Nová rasa, která ovládá síly, o kterých si můžeme nechat zdát. Používají magii. Jinou magii, než známe my, silnější… Za pár oběhů bude zvolen nový král, který může být ještě více nezkušený, než jsi byl ty. Jestli to ti nepřátelé ví, jestli zaútočí v tu dobu, tak jsme v koncích.
Tohle Strangerie od svého vzniku ještě nezažila.

„Ale… ale vždyť našeho prvního nepřítele, první zlo ve Stranerii, Edillská armáda také odrazila…“

Mýlíš se. TOHLE je První zlo.



* * *


„To je krása! Takhle z výšky jsem naši vesnici ještě neviděl! Můžeš ještě, Kráku?“
Odpovědí Windarovi bylo vysoké zavřeštění a v tom okamžiku už poznal, že se pomalu snáší dolů na zem. Podle Krákova výrazu bylo znát, že velký, rudě opeřený pták s širokými křídly a dlouhým krkem je už totálně na pokraji sil, takže se chvíli zdálo, že to není přistání, ale pád. Krák naštěstí nakonec přistál výborně - bylo to totiž poprvé, co z něj Windar nespadl.

Ti dva byli nerozlučná dvojice. V malé vesničce na okraji edillského území nebyl téměř nikdo, kdo by neznal mrštného blonďatého chlapce, kterému bylo teprve třináct a jeho přítele z rodu ohnivců. Byli pořád spolu a dokonce se zdálo, jako kdyby si navzájem uměli číst myšlenky – například Windar ucítil, že už Krák nemůže dál letět ve stejný okamžik, kdy ohnivec už opravdu nemohl. A naopak, když něco trápilo Windara, Krák byl stejně smutný, jako on. Není divu, když se znali už od úplného dětství, maličký Windar našel skoro vychladlé vejce ohnivce v opuštěném hnízdě uprostřed Stříbrného lesa. Nepochybně mláděti zachránil život, ale netušil, že mu to jeho přítel jednou oplatí.
Vychovával si ho jen on sám. Měli krásný život, mohli si létat, kam se jim zachtělo. A užívali by si těchto radostí ještě víc, kdyby Windara netrápila jedna věc. Zdálo se mu, že jeho rodiče, lovec Traen a jeho manželka Akksal, mu něco tají. Kdykoliv se jich chlapec zeptal, co se dělo před jeho narozením, jak se Traen a Akksal seznámili nebo kdo byli jeho prarodiče (Windar ze své rodiny znal jenom matku a otce), rodiče prostě prohlásili, že mu to nemohou říct, že zrovna on to nesmí vědět. Zrovna on…

Krák složil křídla a Windar si upravil svou bujnou kštici blonďatých vlasů, které se mu při zběsilém letu úplně rozcuchaly. Až teď si uvědomil, kde vlastně přistáli.
Oba dva stáli na rovné střeše jednoho z edillských dřevěných domů a rozpačitě se dívali prvně dolů a pak na sebe.
„No výborně, Kráku, to jsi nemohl přistát někde jinde?“
Krák zakroutil hlavou a Windar si povzdechl.
„No nic, budeme muset sletět dolů. Sice je tam plno lidí, ale nic jiného nám nezbývá.“
Unavený ohnivec ale znovu udělal výmluvné gesto, pohodlně se uvelebil na střeše, položil si hlavu a zavřel oči.
„No jasně, teď, když tady trčíme na střeše, tak odpočíváš, to je teda dobrý. Tak dobře, ještě chvilku, ale nezapomeň, ležíš na střeše a každý, kdo se na ni podívá, nás uvidí!“
Ale Krák už ho nevnímal.
To mi dělá naschvál, prolétlo Windarovi hlavou. Rozhlížel se, kde je nejlepší místo na přistání, ale všude kolem byly jen další a další střechy.
Snad jen támhle na té cestě by se… Co to je? Kdo to tam jede?

Po velké prašné cestě jelo sedm černých vřešťounů se železným brněním, na kterých seděli tvorové, které Windar ještě nikdy neviděl – a asi ani nikdy neviděl nic děsivějšího. Velké, svalnaté postavy s čistě bílou kůží a černým tetováním, téměř žádné oblečení, jen hrudní pancíř a rouška. Dlouhé, temně černé mastné vlasy, spletené do copů, které jim sahaly až na ramena a šklebící se tváře.
Windar vyděšeně sledoval, jak křičící Edillské lidi zasypávají šípy. Najednou něco zasvištělo vzduchem. Do střechy se zabodl hořící šíp.




Kapitola druhá:Bílí

Windar zpanikařil. Oheň se velmi rychle rozhořel, už i Krák byl ve střehu.
„Proč útočí, vždyť jsme jim nic neudělali!“, křičel vyděšeně chlapec.
Co teď? Většina střech už hoří, když vyletí do vzduchu, tak je Bílí okamžitě sestřelí a když přistanou na cestu, tak se jim postaví tváří v tvář. Odevšad slyšel zděšený křik Edillanů a štiplavý kouř ho pálil v očích. Zběsile se rozhlížel kolem sebe - a rozhodl se pro třetí možnost.
Vyskočil na Kráka a pobídl ho k přímému náletu na nepřítele. Krák s kvílením vzlétl do výše a začal kroužit nad Bílými. V okamžiku, kdy si ho bojovníci všimli, s barbarským rykem napjali své dlouhé luky a vzduchem zadrnčelo několik šípů, kterým se Krák jen stěží vyhnul. Chlapec se s obtížemi křečovitě držel ohnivcova krku a vítr mu svištěl kolem uší, když se Krák rozletěl přímo na jednoho z Bílých a ukázal své ostré drápy. Muž se nestačil ani ohlédnout a byl z vřešťouna shozen, s krvavou ránou na rameni. To už se ale rudý pták znovu vznesl a hledal vhodný směr dalšího útoku. Windar si všiml, jak jeho přítel vydal tiché zakňučení. Prohlížel si ho, jestli nedostal zásah, ale pak si uvědomil, že je smutný proto, že poprvé ve svém krátkém životě někoho zranil.
Pak se Krák vzchopil a znovu se rozletěl na nepřátele. Zaměřil se na jednoho mohutného Bílého s velkým kopím s oboustrannou břitvou. Už je blízko,už jenom kousek… ale Bílý rychle zareagoval. Zatočil svou zbraní, vyhnul se Krákovým pařátům a stejným pohybem srazil chlapce na zem.
Krák zoufale zavřeštěl a myslel na nejhorší, ale bojovník chlapce naštěstí netrefil ostřím, ale dřevěnou tyčí. Když zjistil, že Windar bez zranění vstává, po chvíli váhání se snesl vedle něj a potupně sklonil hlavu. Bylo jasné, že se vzdává. Boj proti takovýmhle válečníkům nemá smysl.

Když se Windar postavil na nohy, muži na něj okamžitě namířili svá kopí a začali si mumlat ve svém jazyce. Mluvili tiše, ale přesto byla jejich syčivá slova ostrá a nepříjemná.
Co chtějí, proboha, proč ničí naši vesnici?
Najednou se odněkud ozvaly ťapavé kroky černých vřešťounů. Objevila se další skupina Bílých, kteří vedli zajatce. Vedli pět spoutaných Edillanů jdoucích vedle sebe. Za nimi šli další dva. Byli to Traen a Akksal.

„WINDARE!“,zavzlykala jeho matka. „WINDA…“
Bílý ztišil její hlas roubíkem.
Windar stál jako omámený. Ze skupinky šklebících se mužů vystoupil nějaký větší bojovník, patrně jejich náčelník, který měl narozdíl od ostatních holou hlavu, na které se blýskal kamenný kruh, asi něco jako koruna, z nějakého černého drahokamu. Za pasem měl dlouhou, zakřivenou pochvu, ze které čouhala rukojeť meče.
Křivě se usmál a tasil meč.
„DHANTT!“, zakřičel kdosi. Kdosi ze skupiny Bílých.

„Ya the dhantt kiil! The aer ghodd, Skhall!“, řekl nějaký Bílý, který vystoupil z hloučku ostatních a postavil se před šklebícího se náčelníka.
Ten se prudce otočil a sklonil meč. „The aer sskha phi, and ya thoo!“,zašeptal jízlivým hlasem. Druhý Bílý se zamračil a sáhl po své zbrani.
V téže chvíli ale náčelník s řevem roztočil svůj meč a rozběhl se na něj. Válečník stihl útok jen tak tak vykrýt tasením své zbraně. Bitva začala.
Ten odvážlivec nemá proti náčelníkovi šanci, pomyslel si Windar, který se už probral a zaujatě sledoval boj. Z obou Bílých měl velký respekt, ale ke vzbouřenci, který se proti náčelníkovi postavil, cítil důvěru.
Náčelník měl opravdu navrch, pořád útočil a druhý Bílý jenom odrážel; nezmohl se ani na jeden útočný pohyb, kterým by mohl protivníka ohrozit. Boj se stále zrychloval, meče řinčely a svištěly vzduchem a oběma bojovníkům rychle ubývalo sil. Ostatní Bílí jen rozpačitě přihlíželi.
Najednou se vzbouřenci jakoby vrátila síla; konečně se do nepřítele s vervou pustil. Na to náčelník čekal. Vyhnul se jednomu bodnému útoku a jednoduchým chvatem vyrazil odvážlivci zbraň z ruky. Ten ani nemrkl a už mu náčelníkova katana mířila na krk. Vítěz sykavě promluvil:
„Sskha phi, im kiil ya! Sssshaaaa!“
Přiložil mu meč na krk a vítězoslavně zasyčel.
Když tu se stalo něco, co Windar opravdu nečekal.
Všiml si, že kolem náčelníkova meče se něco žlutě zablesklo. Udiveně se na zbraň podíval a najednou začal křičet bolestí. Zasáhlo ho kouzlo podobné blesku, které se omotávalo kolem celého jeho těla a pod náporem té síly meč najednou praskl a roztříštil se na spršku železných střepů – a to už podivná energie zmizela.
Rebel na nic nečekal, udeřil pěstí náčelníka, který se skácel k zemi a katanou přesekl zajatcům pouta. Windar hbitě naskočil na vítězně křičícího Kráka, nemusel ho ani pobízet a už se vznesli do vzduchu nad utíkající skupinku zajatců, které vedl jejich zachránce. Bílí už pochopili, na čí straně jsou. Napjali luky a vypustili proti uprchlíkům několik šípů.
Většina z nich se zabodla do země, jedna střela však zasáhla svůj cíl. Nějaká žena v rudém hábitu dostala zásah do zad a s výkřikem padla k zemi.
Všechno se událo tak rychle, že než se Windar vzpamatoval, přistával Krák na kamenný chodník jedné z malých uliček, kde jim alespoň na chvíli nehrozilo nebezpečí.

Chlapec se okamžitě vrhl do náruče své matky. Traen, pevně svírajíce svůj dubový luk, přišel rázným krokem k jejich zachránci tak, aby mu viděl přímo do obličeje. Byl sice o poznání nižší, než Bílý, ale rozhodně mu to nevadilo.
„Kdo jste a proč útočíte na naši vesnici? CO PO NÁS CHCETE?“ otázal se hlasitým, ale zoufalým hlasem. Windar svého otce znal jako velmi statečného, ale tohle od něj nečekal.
Podivný zachránce se na něj nepopsatelným pohledem podíval a pronesl:
„Bílí chtějí moc. Já ne. Jsem na straně Edillského národa! A hlavně přítel tohoto chlapce.“ Ukázal při tom na Windara, který byl tak zmatený, že ze sebe nedokázal dostat ani hlásek.
Nastalo ticho. Všichni uprchlí zajatci na Bílého pohlédli a pochopili, že jim rozumí a perfektně ovládá Edillský jazyk.
„Vypadáš jako nepřítel. Proč bychom ti měli věřit?“ řekl kdosi.
„Proč mi máte věřit? Abyste přežili. Mimochodem, jmenuji se Kanurr.“




Kapitola třetí:Křivá věž


* * *

V krajině Tápajících hor zuřila bouře. Nebe bylo temné a každou chvíli se po něm prohnal blesk, doprovázený burácejícím hromem, jehož zvuk na chvíli prorazil šum prudkého deště. V Křivé věži ale bylo jako vždy hrobové ticho – kouzla Bílých jsou dokonalá.
Najednou ticho narušily dunivé kroky. Posel Krále se vracel ohlásit zprávy o útoku na jednu malou vesnici…

Pospíchal po mramorových schodech nahoru, do Královy komnaty. Srdce mu divoce bušilo strachem – nebyl si jistý, jestli ho za zprávy pochválí.

Obrovské dveře z masivního dřeva, okované zlatem, se s vrzáním otevírají. Dva ozbrojení strážní, s výhružně vrčícími bílými tygry po boku, mu pomalu ustupují. Bílý, teď ještě bělejší, než byl dosud, vchází do komnaty.

Když vstoupil, okamžitě poklekl a sklonil hlavu k zemi – podívat se panovníkovi do tváře znamenalo krutý trest (zvlášť v případě nynějšího krále Bílých). Proto o komnatě, do které každý den chodil sdělovat zprávy, měl spíše jen představu, než že by ji důvěrně znal. Z vyprávění těch hodnotnějších, kteří ji směli vidět, sice něco věděl(prý že je celá ze zlata a z bílého mramoru), ale některým věcem ani nevěřil. Věděl jen, že vždy, i v horkém létě, je tu hrozná zima. Král měl zimu velmi rád, jako pocit i jako roční období – je chladná, bílá a tichá, přesně podle jeho představ.
Díval se na mramorovou podlahu a čekal na reakci Krále, který měl na sobě bílé, zlatě vyšívané roucho a na hlavě zvláštně tvarovanou korunu z temně černého drahokamu. Seděl na vyzdobeném zlatém trůnu, stojícím uprostřed poměrně velké, ale jinak prázdné místnosti. Zdi, podlaha i strop byly čistý bílý mramor, ozdobený zlatými nápisy písmem Bílých. I pochodně, které byly upevněny na zdech, byly ze zlata. Hořely podivným ohněm tyrkysové barvy a celou místnost osvětlovaly modrozeleným, mihotavým světlem, které se odráželo na lesklém mramoru.
Jediné, co se v místnosti ozývalo, bylo tygří mručení.

Chvíli bylo ticho, ale pak se Král zeptal posla syčivým hlasem:
„Proč ty dveře vrzají?“
Potvora, pomyslel si Bílý.
„N-nnevím pane… já… už jsou tu velmi dlouho, měly by se vyměnit.“
„Jsou dřevěné a proto vrzají. Chci zlaté.“
Jeden strážný zakašlal, ale bylo jasně poznat, že se tím snaží zakrýt tichý smích.
Král se otočil jeho směrem a upřel na něj svůj chladný pohled. Pak krátce sykl a strážce se začal svíjet bolestí. Sípal, držel se za hrdlo a snažil se s posledních sil nadechnout. Král na něj stále upíral oči a strnule seděl na zlatém trůnu. Pak to vypadalo, jakoby si oddechl, z jeho vykulených očí se zase staly škvírky a uvolnilo se celé jeho tělo. Strážce přežil.
Začal rychle a těžce dýchat a skoro padal do mdlob, ale dopotácel se k mramorové zdi a opřel se o ni. Zděšeně zíral na tyrana, sedícího na trůnu nad ním.
Venku zaburácel hrom.
„Máš štěstí,“ zašeptal zřetelně Král, „že mám málo energie. Za dnešek už to bylo třetí smrtící kouzlo.“
Pak se ohlédl na druhého strážného.
„Běž sdělit všem, kteří to mají na starosti, ať mi do zítřka nějakým způsobem pořídí zlatá vrata do mé komnaty. No, co koukáš, běž!“
Posel cítil, že má ještě naději. Třeba Králi opravdu nezbývá dost síly na jeho usmrcení!
„Tak, posle můj, mluv, řekni mi, jak probíhá naše první invaze na tomto světě!“
Bílý, který měl srdce až v krku, začal tím pro Krále nejpozitivnějším.
„No… vlastně to probíhá… celkem hladce, vaše veličenstvo. Přebrodili jsme se přes Šeptající řeku, za kterou začíná území Edill, hned u řeky však stojí obranný val proti nečekaným návštěvníkům z jihu. Samozřejmě to pro nás byla hračka – nebyli na nic připraveni a i kdyby byli, mají zastaralé zbraně a absolutně neumí bojovat.“

Bílý se už rozpovídal a počítal, že zatím jeho zprávy Krále potěšily, i když mu neviděl do tváře.

„Asi po půl hodině jsme vnikli do vesnice, která stála hned za těmi jejich provizorními hradbami z kůlů! Jak hloupé, že? Zabili nám jen sedm mužů a pět vřešťounů!“
„Dobře, dobře,“ přerušil ho syčivě Král, „teď k věci. Probíhalo vše podle mého rozkazu?“
Posel cítil, že jde do tuhého.
„Vaše ledová excelence, ne tak docela. Naši bojovníci se nechali trošku unést a zapálili pár domů, ale - “
„COŽE?“ vybuchl Král. Můj rozkaz přece zněl Prozkoumejte vesnici a přiveďte zajatce, a ne Vypleňte vesnici a zabijte každého, koho spatříte! Co to má znamenat, Runakku?!“
„Nnnebojte se, můj mrazivý vládce, padlo jen takových deset, dvacet Edillanů… A zajatce máme… Tedy měli jsme, dokud -“
„DOKUD CO?! NECHÁM VÁS VŠECHNY POPRAVIT!“
„Dddokud nás nezradil… nějaký Bílý. Dozvěděl jsem se to od Sshaena. Doufám, že se taky brzo dozvím, kdo to byl a až se to stane, tak přísahám, že ho zabiju!"

Pak Králi podrobně vylíčil souboj mezi Kanurrem a Náčelníkem.

„Ten zrádce utekl se zajatci, že? Asi pro něj byli důležití. A to kouzlo? Zajímavé…“
Chvíli se odmlčel a pak potichu zasyčel:
„Dostaneme je.“
Napsal: Dracain
Autorská citace #21
26.7.2009 10:59 - Dracain
Čtvrtá kapitola je tady...
Autorská citace #22
26.7.2009 12:58 - Nachtrose
Ujednot si oznacovani kapitol pls. Osobne mi to tucne pismo prijde snadneji vsimnutelne, nez ty hvezdicky ve ctvrte kapitole.
Autorská citace #23
26.7.2009 17:25 - Dracain
Ty hvězdičky mají znamenat, že se děj přenáší na jiné místo, ale na to tučné písmo jsem zapoměl...
Autorská citace #24
30.7.2009 20:14 - Dracain
Opraveno.
Autorská citace #25
20.8.2009 22:44 - LZJ
Jestli je ti opravdu dvanáct, tak je to úžasné. Ale i kdyby ti bylo dvakrát tolik, tak je to dobře napsané.
Doufám, že se dočkám pokračování.
Autorská citace #26
21.8.2009 12:17 - Faire
Hezky!
Autorská citace #27
24.8.2009 10:49 - Dracain
L.Z.J.,Faire: Ó,děkuji za chválu. Na pokračování se pracuje, ještě vložím malinký úvod.
Autorská citace #28
24.8.2009 11:57 - Dracain
Úvod finish.
Autorská citace #29
6.9.2009 18:25 - Dracain
Doděláno ještě pár hodně důležitých úprav, teď se vrhám na další kapitolu.
Autorská citace #30
6.9.2009 20:59 - Magus
Sem byl na dovolene tak sem nemoch....Zase super...
Autorská citace #31
27.2.2010 09:09 - Dracain
Tak jak jsem předpovídal, pátá kapitola má opravdu VELKÉ zpoždění, ale hodlám s tím něco dělat. Nějak jsem se sekl, musím trochu víc promyslet příběh.
Proč píšu: Až budou v budoucnu přibývat kapitoly, mám to nechat tady na blogu, nebo to spíš rozdělit do článků? Co myslíte, že bude pro případné čtenáře lepší?
Autorská citace #32
27.2.2010 09:33 - Sethi
Myslím, že při téhle délce už by stálo za to udělat z toho stránkovaný článek. Pro pohodlí tvé i čtenářovo.
Autorská citace #33
27.2.2010 10:14 - Sethi
Jinak mám pocit, že na to už přišla řeč, ale asi to někde zapadlo.

Píše:
„Proč útočí, vždyť jsme jim nic neudělali!“, křičel vyděšeně chlapec.


Při použití přímé řeči se píše interpunkce vždycky píše před zakončovací uvozovky. Pokud už jsi použil vykřičník, čárka tam být nemusí. Nesmí, troufla bych si dokonce říct, a už určitě nesmí být těsně za uvozovkami.

"...neudělali!" křičel vyděšeně... samo o sobě postačí. Totéž platí při použití otazníku, a tečka pak nahrazována čárkou, pokud věta pokračuje i za přímou řečí - ale to, jak jsem si tak všimla, dodržuješ, takže jde jen o to vykřičníkování.
Autorská citace #34
27.2.2010 10:19 - Dracain
Jo, na to fakt přišla řeč. Dík, opravím.
Nick:
Velikost okna: [1] [2] [3]
Zobrazit náhled Zobrazit náhled
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.26110315322876 secREMOTE_IP: 3.237.67.179