Encyklopedie heraldiky. Buben Milan. Libri 2003.
"Z dálky se k vám blíží rytíř na mohutném oři. Vnímáte dusot kopyt a pod vašima nohama se chvěje zem. Je blíž a blíž. Napřažené kopí výhružně ční a zbroj leskne se v zapadajícím slunci. Podle erbu ho poznáváte. Zlatý lev ve stříbrném poli, to nemůže být nikdo jiný než váš odvěký nepřítel, rytíř..."
"Promiň Jirko, ale to nedává smysl. V heraldice přece nemůžeš dávat kov na kov a barvu na barvu."
"Můžu, Tome, můžu. Tohle je fantasy, rozumíš? Navíc jsi rozbil celou atmosféru, takže už na to kašlu. Se s tím serte někdo jiný, když se vám to nelíbí."
Jak k hádce došlo? Odpověď je jednoduchá. Tomáš četl Encyklopedii heraldiky od Milana Bubna, Jirka ne. Kdyby totiž do knihy nahlédl, našel by po krátkém pojednání o původu a vzniku heraldiky kapitolu o znaku a jeho součástech a právě zmíněná Tomášova výtka je uvedena coby jedno z nejzákladnějších heraldických pravidel. Jistě. My ale hrajeme ve světě fantasy a tam ať si dá každý na štít, co chce a jak chce, že. Heraldika ovšem není jen o malůvkách na štítech. Mít knihu dřív, nemusel bych se dodnes prát s faktem, že největší království spravuje po smrti panovníka pět baronů, čili mužů s "nejnižším titulem panského stavu". Když začal vznikat náš herní svět, nevnímal jsem potřebu mocenské hierarchie, ať už duchovní či světské, a to mi v budoucnu přineslo nemálo horkých chvilek. Každá společnost totiž nějakou hierarchii má a tato kniha vám ukáže, jaká byla v rámci středověké nobility a církve.
Mám krále, knížata i hrabata a klérus jsem si také uspořádal. Co tam je dál? V době nárůstu obliby narativního způsobu hraní přijdou k ruce popisy rozličných ceremoniálů a událostí jako je korunovace, beatifikace (blahořečení), církevní svěcení, rytířské klání nebo ztráta rytířské důstojnosti:
"Pokud byl rytíř odsouzen pro nečestné činy ke ztrátě rytířské důstojnosti, byla jeho zbroj před jeho zrakem rozlámána na kusy a vržena jemu k nohám, jeho koni pak byl uťat ohon. Rytířův štít byl za spodní okraj přivázán k sedlu starého a sešlého koně a vláčen blátem, rytíř pak byl při tom shromážděným davem zasypáván potupnými slovy a knězem proklet. Pak se herold třikrát hlasitě tázal, kdo že je ten rytíř, a když mu persevant hlásil jeho jméno, herold odpovídal, že to není on, že to není rytíř, nýbrž věrolomník, zrádce a křivopřísežník. Pak byla rytíři nalita na hlavu vřelá voda, čímž byla symbolicky s něho smyta jeho někdejší svatá hodnost. Nakonec byl přikryt rubášem a na provaze vlečen do kostela, kde byly nad ním konány modlitby, jako by byl mrtev." To je pak radost hrát temného rytíře nebo padlého paladina, chce se říct, zvlášť když má za sebou takovou „motivaci“.
Vrátil bych se ještě na chvíli k erbům. Jejich tvorba je věc komplexní a zahrnuje velké množství pravidel. V úvodu jsem zmínil volnost tvorby, i tak by v rámci jednoho celku nějaká pravidla měla být. Ne každý ovšem oplývá hodinami volného času k cizelování znaků šlechtických rodů. Ta muzika pro boj s hlavním záporákem se taky sama nevybere. Pro takové případy může být východiskem heslo "Polská heraldika". V polském "herbu" totiž převládají štíty o jednom poli a erbovní předměty mají být zobrazeny v co největší shodě s realitou.
To je fajn. Co tam máme dál?
Třeba odměny nepeněžitého plnění, které jistě uvítá nejeden pán jeskyně. Všemožné tituly, hodnosti a odznaky posouvají postavu vzhůru po společenském žebříčku bez nutnosti, tak říkajíc, pustit chlup. U předchozí knihy jsem zmínil střet s úřednictvem. A když po úspěšné kampani postavy přijímaly z rukou královského místodržícího odměny za chrabré činy, jedna obdržela erbovní měšťanství a několik výsad, které se k tomu váží, jako je erb, pečeť, právo označit svůj dům znakem, používat přídomek dle města, sedávat v hlavním chrámu v prvních pěti řadách při velkých mších a svátcích a právo na oslovení "slovutný" při oficiálních jednáních. Pro elfa, do té doby ve městě toliko trpěného, to bylo víc než truhla zlata.
Rozličná titulatura zase z osob snadno zaměnitelných a dějově splývajících udělá konkrétní jedince hodné pozornosti. Zní to přece jen jinak, když místo "Jde k vám velitel těch mnichů," sdělíte hráčům: "Vidíte, jak k vaší družině přichází probošt Kologer."
"Promiň Jirko, ale probošt je u některých řádů představený kláštera. Co dělá tady v lese?"
"Už zase?! Já nevím! Hledá zatoulané mnichy co šli na maliny. Počkej, až budeš dělat dobrodružství ty. Si schladím žáhu!"